Broken [CZ - Luke Hemmings]

3.

"Kdo je ten Luke? Ten, co se mnou sedí?" zeptala jsem se Annie, když jsme společně šly na další hodinu. Michael se okamžitě vypařil, když uslyšel zvonek na konec hodiny, takže jsme zůstaly samy.

Biologie nebyla tak strašná. Dokonce jsem zjistila, že tady probírali zrovna to, co jsme začali probírat před třemi týdny, kdy jsem ještě chodila do školy. To mě hodně potěšilo, aspoň jeden předmět jsem nemusela dohánět.

I paní učitelka nebyla špatná, byla sice taková tichá, že jsem ji v té zadní lavici skoro neslyšela, ale dalo se to. Na staré škole jsme měli podobnou paní, ale tahle mi přišla příjemnější. Aspoň tak zatím působila.

"Neskutečný idiot," odpověděla mi na otázku Annie a dala si pramínek vlasů za ucho, který jí zrovna spadl do očí.

"Mohla bys to trochu...rozvinout? Chtěla bych o něm něco vědět, když s ním sedím," řekla jsem popravdě. Opravdu mě zajímalo, co to bylo za člověka, hlavně po tom, co zněl tak děsivě, když říkal Annie, aby mu neseděla na židli.

"Já nevím, co bych ti o něm měla říkat. Moc lidí se s ním nebaví, je tichý, ale na druhou stranu rád po ostatních řve. Někdy s námi obědvá v jídelně, protože se baví s Calumem, což je můj i Michaelův kamarád a zároveň jediný Lukův kamarád, což nechápu. Dnes tu ale není, asi je nemocný," vysvětlila mi a já významně přikývla. Neřekla mi toho hodně, ale aspoň něco jsem se dozvěděla.

"A jemu...jemu se něco stalo, že je takový?" zajímala jsem se dál. Byla to blbá otázka, ale mohlo se v jeho životě stát něco podobného jako mně, co ho změnilo. Proto jsem se takhle ptala.

"Já vlastně nevím, je to možné, já fakt o něm moc nevím," přiznala Annie. Sklopila jsem zklamaně pohled. Bylo jasné, že já se od něj nic nedozvím, pochybovala jsem, že bychom se spolu někdy bavili.

"Jo, Annie, mohla bych si...ehm... od tebe půjčit sešity, abych si je mohla dopsat a zorientovat se v tom, co jste probírali a tak?" zeptala jsem se nakonec, opustila předchozí téma, na které se vlastně už nic nedalo říct.

"Jasně," přikývla, "ale musím tě upozornit, že píšu příšerně a navíc...škola mi moc nejde, takže kdybys potřebovala s něčím pomoct, moc ti nepomůžu," dodala ještě s úsměvem.

"Mně taky škola nejde, takže to je fuk," oznámila jsem jí, "jo a díky moc," poděkovala jsem vděčně.

"Jo, v pohodě, já tady nemám všechny sešity, takže zbytek ti donesu když tak zítra, jo? Mohla bych ti to donést domů, stejně se zítra chystám jít k Michaelovi, takže bych se mohla zastavit," navrhla mi a já na ni okamžitě vytřeštila oči.

Ne že by mi přímo vadilo, že mi Annie donese sešity domů, to ne, spíš jsem se bála toho, že by přišla dovnitř. Ještě to tam nebylo úplně vybalené. Taťka na to šel hodně pomalu, jediné, co bylo celkem vybalené, byl obývák. Tam už se dalo normálně bydlet. Ale zbytek nebyl vůbec hotový.

Hlavně můj pokoj byl plný krabic a dalších věciček. Jediné, co jsem tam měla, byla postel, stůl, prázdná skříň a těch plno krabic. Vybalila jsem si jen pyžamo a oblečení, které jsem měla dneska na sobě. Jinak jsem se s vybalováním neobtěžovala, neměla jsem na to náladu.

"J-jasně," odkývala jsem trochu váhavě. Doufala jsem, že mi prostě ty sešity předá, půjde k Michaelovi a nijak se nezdrží.

"Takže zítra odpoledne, dobře? Jestli chceš, mohly bychom potom jít k Michaelovi společně. Jemu to určitě vadit nebude, stejně se budeme dívat jenom na nějaké filmy," navrhla mi.

"Ne, já vás nechci obtěžovat a musím se...musím se fakt učit," oznámila jsem jí. Nechtěla jsem se k nikomu vtírat, určitě bych jim tam vadila. Přece jenom o mně nic nevěděli a já o nich. A taky jsem opravdu chtěla zůstat v posteli a být tam až do dalšího rána.