Broken [CZ - Luke Hemmings]

7.

"Panebože, Eleanor! Kolikrát ti mám vysvětlovat, že to takhle nemůžeš zapsat?!" řekl se zvýšeným hlasem Luke a následně si dal hlavu do dlaní. Já jsem držela tužku v ruce a nechápavě se dívala na papír, protože jsem neměla tušení, co jsem zase udělala špatně.

Bylo pondělí odpoledne po škole a já a Luke jsme seděli v knihovně. Snažil se mi vysvětlit nové učivo, které jsem dnes v hodině nepochopila. V matice jsem plavala víc než kdy předtím. Musela jsem toho hodně dohánět a teď navíc ještě to nové učivo...vůbec mi to nešlo. Luke se mnou už ztrácel nervy. Nedivila jsem se.

"Já to nechápu," povzdechla jsem si pak a hodila tužku na stůl. Opřela jsem se o židli a skenovala očima papír před sebou. Měla jsem chuť ho vzít do ruk a roztrhat ho na maličké kousíčky. Luke nebyl jediný, kdo už ztrácel nervy.

"Co na tom nechápeš? Je to pořád dokola," řekl frustrovaně Luke, pak zavrtěl nevěřícně hlavou a zajel si rukou do svých světlých vlasů.

"Já nevím, prostě to nechápu!" složila jsem hlavu do dlaní jako on před chvílí. Byla jsem úplně zoufalá. Nesnášela jsem ten pocit. Nejhorší na tom bylo, že jsem to poslední dobou cítila pořád. Nikdy jsem nebyla zoufalejší. V jednom kuse jsem něco nechápala a už mě to začínalo pořádně štvát.

"Musíš se víc snažit," pronesl Luke už trochu klidněji. Nechápala jsem, jak se mohl takhle...kontrolovat. Kdybych byla na jeho místě, asi bych to psychicky nezvládla. Snažil se mi to několikrát vysvětlit, ale já to stále nechápala. Muselo to být hrozné.

"Vždyť já se snažím!" bránila jsem se, stále jsem měla hlavu v dlaních. Nesnášela jsem matiku. Nesnášela jsem každý předmět ve škole. Tenhle týden jsem měla naplánovaných tolik písemek, na které jsem se musela připravit a já vůbec netušila kdy a jak to všechno zvládnu. Taťka bude mít z mých známek opravdu radost...

"Asi ne moc," řekl jednoduše kluk sedící vedle mě. Sundala jsem si ruce z obličeje a naštvaně se na něj podívala. Díval se na mě s jeho neurčitým výrazem, který mě tak rozčiloval, jelikož jsem nikdy nevěděla, co mi tím chtěl říct.

"Asi půjdu domů," pronesla jsem a zvedla se rychle ze židle. Na učení jsem už neměla náladu a Luke očividně taky ne. Nechtěla jsem, aby to dopadlo tak, že bychom tady na sebe začali křičet.

V sobotu, kdy měl Michael vystoupení, jsem se pondělí odpoledne nemohla dočkat, ale to jsem netušila, že mi ta matika půjde tak špatně a Luke se mnou nebude mít takovou trpělivost jako měl naposledy v pátek.

Doufala jsem, že mi to bude dávat větší smysl, ale teď jsem měla pocit, že jsem v tom měla ještě větší chaos. Luke nebyl špatný učitel, akorát já se na to dnes vůbec nemohla soustředit. Nic na papíře mi nedávalo smysl. A proto bylo lepší, abych šla domů a netrápila sebe i Luka.

"Ale vždyť to ještě neumíš," podotkl Luke s vyšším hlasem, který zněl opravdu vtipně, pak ukázal na papír a následně se na mě podíval.

"Dnes už se to nenaučím, nemůžu se na to vůbec soustředit," řekla jsem popravdě a začala sbírat všechny potřeby ze stolu a strčila je do batohu, který byl dnes obzvlášť těžký.

"Jak chceš," pokrčil rameny Luke a taky si začal balit své věci. V tichosti jsme se sbalili a vyšli z knihovny ven. Dnes v ní bylo úplně prázdno, byli jsme tam jen my dva a ta paní, co tady pokaždé seděla za počítačem. Jinak tady nebyl nikdo.

"Co budeš dělat?" zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila a přijala fakt, že matice nikdy rozumět nebudu. Nesnesla jsem to ticho, co mezi námi panovalo. Normálně jsem měla ticho ráda, ale když jsem šla vedle Luka, měla jsem potřebu, abychom něco řekla. Ráda jsem si s Lukem povídala, i když to byla blbá matematika.