Broken [CZ - Luke Hemmings]

30.

Bylo to nekonečné. Slyšela jsem úplně všechno, nešlo je neposlouchat. Nechápala jsem, jak někdo mohl být tak zvrhlý. Hlavně jsem si to nemyslela o svém otci. Snažila jsem se to svést na ten alkohol, ale ten nemohl za to, co dělal. Možná z části, ale ne úplně.

Když to nekonečné volání, žadonění, vzdychání, sténání ustálo, někdo z těch dvou, předpokládala jsem že Sandy, na mě znovu zaklepala a pak se začala smát.

Já jsem stále ležela na podlaze naprosto vyčerpaná, zklamaná a bolavá. Všude to okolo smrdělo díky mým zvratkům na podlaze, ale ten smrad bylo to poslední, co mě právě trápilo.

Snažila jsem se si to dát všechno dohromady.

Můj taťka se už před nějakou dobou začal scházet se Sandy. Chtěl se s mou mamkou rozvést, ale protože onemocněla, nemohl to udělat. Ona pak zemřela, přestěhoval se se mnou tady a když se z její smrti dal zpátky dohromady, odjel za Sandy a všechno začalo od začátku. Dávalo to smysl? Asi jo. Možná v tom bylo něco víc, ale takhle jsem to pochopila já.

To, co říkala o mojí mamince ta hnusná, debilní Sandy, mi nešlo do hlavy. Jak někdo mohl být takový? Jak mohla říct, že bylo jediné štěstí, že zemřela? Co to bylo za člověka? Jak s ní taťka mohl vůbec být? Tomu snad nevadilo, že takhle mluvila o jeho manželce, se kterou žil dvacet let? Byl vůbec normální? A co na ní vlastně viděl?

A to jak mě škrtil, jak mě propaloval nenávistným pohledem, jak mě tahal po podlaze přes celý byt... Na tohle všechno nikdy nezapomenu. Nikdy. A ještě mě tady zamkl. Chtěla jsem odsud utéct a už se nikdy nevrátit. Nechtěla jsem ho už v životě vidět.

S velkou námahou jsem se doplazila ke dveřím a zkusila za ně zatáhnout, ale opravdu mě tady zamkl. S povzdechem jsem se opřela o dveře a znovu se rozbrečela. Tohle bylo na mě moc.

Chtěla jsem obejmout svou maminku, držet ji v náruči napořád. Tohle si nezasloužila. Nezasloužila si, aby o ní takhle někdo mluvil. Nezasloužila si mít takového manžela. A nezasloužila si ani tak slabou dceru, která ji nedokázala bránit.

Měla bych jít za ní. Měla bych tohle trápení skončit. Už jsem tohle nechtěla cítit. Ta bolest byla nesnesitelná. Všechno, na čem jsem několik měsíců pracovala, se vytratilo a já byla zase tam, kde jsem byla. Byla jsem zlomená.

Blbá Sandy. Blbý otec. Blbý život. Já věděla, že dnešek bude hrozný. Cítila jsem to ve vzduchu. A jak to dopadlo...

Začala jsem se zalykat, nedokázala jsem se pořádně nadechnout. Kdybych se třeba nenadechla, už bych tady nemusela být...Mohla bych být tam, kde byla moje maminka. Takže by to ani tak hrozné nebylo, ne?

"Přestaň řvát, kurva!" kopl můj otec do dveří a já se šíleně polekala, takže jsem se položila na podlahu a odplazila se od dveří. Ztišila jsem se, ale pořád jsem vzlykala, nedokázala jsem to kontrolovat. Nastražila jsem uši, jestli taťka něco zase nezařve, ale asi odešel. Uf.

Pamatovala jsem si, jak na mě vystartoval, že já jsem zabila svou mamku, že jsem za všechno mohla já. A přitom to byl celou dobu on a on to věděl. Kolik nocí jsem kvůli tomu probrečela a přitom on v podstatě rozvrátil rodinu. Co když o tom maminka věděla? Jí nikdy nic neunikalo.

Třeba chtěla, aby při konci byla celá rodina pohromadě, proto nic neříkala. Možná proto mi říkala, ať si neubližuju, ať jsem silná. Zdůrazňovala to skoro pořád.

Ona to věděla. Musela to vědět.

Tohle uvědomění mě rozbrečelo ještě víc. Sama jsem se divila, že jsem měla ještě co brečet.