Broken [CZ - Luke Hemmings]

44.

Bylo okolo půlnoci, Luke vedle mě hlasitě chrápal, já měla oči otevřené dokořán a přemýšlela nad Calumem a Daisy. Zajímalo mě, co se tomu klukovi stalo. Michael nám vyprávěl všechno, co teď musel i s Annie podstupovat a Calum o tom všem věděl, a přesto se s ní začal chodit. Nešlo mi to do hlavy. To už byl natolik zoufalý?

Otočila jsem se k Lukovi zády a přitiskla si menší polštář na ucho. Chtěla jsem usnout. A to se mi opravdu nepovede, pokud budu poslouchat ty jeho...zvuky. Ještě vypnout ten svůj podělaný mozek a bude všechno v pohodě.

Vůbec, ale vůbec se mi tato situace nelíbila. Daisy a Calum, Daisy a Calum...Netušila jsem, proč mě to tak vzalo. Luke to bral kupodivu v pohodě, moc se o to ani nezajímal. Věděla jsem, že své pocity skrývá, ale stejně jsem měla pocit, že jediný člověk, který to nemohl dostat z hlavy, jsem byla já. Ostatní to až tak moc neřešili.

Mělo to určitě něco společného s tím, co mi ta holka udělala. Teď už jsem si byla jistá, že mi tu fotku poslala ona. Mohlo to dopadnout úplně jinak, kdyby si to tehdy tak báječné nenačasovala, nemusela se ze mě následně stát taková troska. Nesnášela jsem ji. Doufala jsem, že Calum přijde k rozumu.

Naštěstí se mi nakonec povedlo usnout. Ale rozhodně to nebyl žádný klidný spánek. Měla jsem divné sny, které nedávaly smysl, ale stejně jsem měla pocit, že se mi to dělo doopravdy. Z jednoho opravdu divného snu mě ale probudil jakýsi výkřik. Rychle jsem otevřela oči a posadila se.

Zaposlouchala jsem se do tmy a když se dlouho nic neozývalo, poklidně jsem si zase lehla. Muselo to být součástí toho snu. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.

Už jsem zase pomalu usínala, když jsem to uslyšela znovu. Tentokrát jsem otevřela oči okamžitě a nahmatala vypínač lampy stojící na malém nočním stolku hned vedle postele. Posadila jsem se a koukla se na Luka. Ztěžka dýchal a házel sebou.

"Luku, co se děje?" šeptla jsem. Naivně jsem si myslela, že se probudí... "Luku, Luku," pronesla jsem hlasitěji a párkrát s ním zatřásla. Ale on sebou nadále házel a párkrát i zaskučel. "Luku, probuď se, prosím," řekla jsem zoufale. "Luku, Luku..."

Ale on se neprobouzel, stále se nacházel v jeho snu, noční můře. Zatřásla jsem se nad tím. Za všechno můžu já a ještě k tomu nejsem schopna ho probudit.

"Luku, vstávej!" křikla jsem, na konci se mi ale zlomil hlas. Měla jsem na krajíčku. Nechtěla jsem ho vidět v takovém stavu už ani vteřinu.

Jakmile otevřel oči, hlasitě jsem si oddechla. Celá jsem se z toho zpotila. Na něj jsem ale rozhodně neměla. Vypadal, jakoby právě strávil v posilovně víc než hodinu. Zmateně se posadil a snažil se uklidnit svůj dech. Neřekl ani slovo. Po celou dobu jsem ho se skousnutým rtem pozorovala. Nevěděla jsem, jak bych měla reagovat.

Za chvíli se koukl směrem ke mně, na pár vteřin se mi díval vystrašeně do očí, následně zavrtěl hlavou, odvrátil se ode mě a propukl v pláč. Vytřeštila jsem oči a párkrát zamrkala, jestli se mi to nezdálo. Pak jsem se k němu ale posunula a pevně ho objala.

"Luku, už je to dobrý. Byl to jenom sen, byl to jenom sen..." Tohle jsem zopakovala ještě několikrát. On tiše plakal. "To nic, už je to v pohodě," šeptala jsem pořád. Trvalo dlouho, než se utišil. Během toho neřekl ani slovo, což u něj nebylo rozhodně zvykem. Vyděsilo mě to.

Předtím, než ulehl a znovu usnul, krátce přiložil rty na mé líčko. Já jsem ještě dlouho potom nemohla usnout.

---

"Luku, děje se něco?" zeptala jsem se, když už jsem nevydržela ticho u jídelního stolu. I když se pomalu blížilo poledne, teprve jsme snídali. Od té doby, co jsme se oba probudili, jsme na sebe sotva promluvili, vlastně jsme si jen popřáli 'dobré ráno' a 'dobrou chuť'. Toť vše.