Broken [CZ - Luke Hemmings]

16.

Stála jsem u skříňky a naštvaně sledovala vysokého blonďatého kluka, který o mě zatím ani nezavadil pohledem. Složila jsem si ruce na hruď, opřela se o dvířka skříňky a pořád ho pozorovala, jak tam stojí kousek ode mě s pohledem sklopeným k mobilu a mě naprosto ignoruje.

Moc dobře věděl, že jsem stála blízko něj. Vždycky jsem tady v tuhle dobu čekala. Jenže Luke se asi dnes rozhodl, že mě bude ignorovat a dělat, že mě nezná. Zajímalo by mě, co jsem mu udělala tentokrát.

Z kapsy jsem si vytáhla mobil a napsala mu zprávu. Přece jenom se díval do mobilu, takže toho by si mohl všimnout.

Eleanor: Dobré ráno, pane Hemmingsi, jmenuji se Eleanor, nechcete udělat pár kroků a seznámit se se mnou? Aha, počkat, my už se vlastně známe. Tak proč mě tedy ignorujete, mladý muži? -_-

Chvíli jsem tam jen tak stála a čekala, jestli nějak zareaguje. Luke pouze povytáhl obočí, rychle se na mě podíval, pak ale znovu sklopil pohled k mobilu.

Doufala jsem, že něco začne psát a odepíše mi, ale on ne. Ještě chvíli se díval do mobilu, pak si ho schoval do kapsy, upravil si batoh na zádech a rozešel se po chodbě pryč ode mě.

Vytřeštila jsem oči a následně si pro sebe zavrtěla hlavou. Nebyla jsem naštvaná, bylo mi to líto. Netušila jsem, co se mu dělo. Nevybavovala jsem si, že bych mu udělala něco špatného. Naposledy jsem s ním mluvila včera, kdy jsme měli naše první 'rande' nebo co to vlastně bylo. A mně to nepřišlo tak špatné, právě naopak, bylo to úžasné.

Podívala jsem se na hodinky a když jsem uviděla, že do první hodiny zbývalo ještě víc než deset minut, zůstala jsem na místě a stále přemýšlela nad tím, co se stalo Lukovi.

To jsem líbala tak špatně? Nebo si to celé rozmyslel? Myslel si, že to, že jsme se k sobě začali chovat jinak, bylo špatně? Zavalil mě blbý pocit. Sklopila jsem pohled a snažila se nerozbrečet. Netušila jsem, proč se mi zrovna teď chtělo brečet, když už jsem byla emocionálně...silnější. Asi mě děsila představa, že se se mnou Luke přestane úplně bavit. Nezvládla bych to. Opravdu.

Rozhodla jsem se, že mu napíšu ještě jednu zprávu. Pochybovala jsem, že mi odpoví, ale za pokus to stálo.

Eleanor: Luku? Udělala jsem ti něco? :((

Opřela jsem se o skříňku a zavřela oči. Vzpomněla jsem si na včerejšek, jak mě Luke políbil, a v mém břiše se probudili motýlci, kteří okamžitě začali poletovat jako blázni. Jenže pak jsem si vzpomněla na to, jak se mi Luke vyhýbal a chtělo se mi z toho zvracet. Určitě jsem udělala něco špatně...

Povzdechla jsem si a otevřela oči. Začala jsem vyhlížet Annie, asi poprvé jsem chtěla řešit její problémy a ne ty své. Když jsem mluvila s Annie, nikdy mě nepustila ke slovu, ale to k ní prostě patřilo. Někdy to bylo příhodné, aspoň jsem zapomněla na to, co mě trápilo.

Jenže když jsem svou kamarádku nutně potřebovala, nikde jsem ji nezahlédla. Znovu jsem si povzdechla, odlepila se od skříňky a hodně pomalým krokem si to namířila do třídy. Během cesty jsem si zkontrolovala mobil, jestli mi náhodou Luke nenapsal. Samozřejmě že ne.

Ještě předtím, než jsem došla do třídy, jsem se schovala na záchod, abych se trochu uklidnila. Zavřela jsem se do kabinky a ještě jednou se podívala na mobil, jestli mi nepřišla zpráva, a když jsem tam žádnou neuviděla, ukápla mi slza.

Chtěla jsem si dát facku za to, jak jsem byla slabá. Poslední týdny se mi tak dařilo se nerozbrečet za nepodstatné věci a teď jsem to porušila. Ne že by to nebylo podstatné, mě to dost trápilo, ale nemuselo mě to hned rozbrečet.