Broken [CZ - Luke Hemmings]

35.

Na autobus jsem nakonec nešla. Nechtěla jsem jít domů. Sice mě zajímalo, kdy Jessica mluvila s Lukem, ale opravdu jsem teď s ní nechtěla mluvit. Zase by se ke mně chovala tak jako teď skoro pořád. Už mě štvalo, jak jsem si jen chtěla nakrájet chleba a ona si myslela, že se tím nožem chci zabít. Bylo to absurdní.

Běžela jsem až k jednomu podloubí, kde jsem se schovala před deštěm. Pořád jsem si tiše nadávala, že jsem si od Ashtona nepůjčila deštník. Kvůli tomu jsem tu dnes už podruhé stála promočená až na kost.

"Ach jo," zaskučela jsem sama pro sebe. Trošku jsem si poskočila a doufala, že se zahřeju. Ale z jednoho poskočení mi fakt lépe nebylo... Povzdechla jsem si a začala se trochu pohybovat, při tom jsem se snažila zapomenout na ten rozhovor s Lukem.

Opravdu jsem si právě po takové době povídala s Lukem? Opravdu jsem ho ještě před chvílí viděla? Opravdu jsem mu řekla, že ho nemiluju?

Opět jsem se rozbrečela. Proč jsem něco takového řekla, když to prostě nebyla pravda? Jak bych toho člověka vůbec mohla přestat milovat? Co když si teď něco udělá? Předtím mi to přišlo mu to říct jako dobrý nápad, teď už ne. Chtěla jsem mu pomoct se rozhodnout mezi mnou a Annie. On už sice byl rozhodnutý, ale chtěla jsem, aby se necítil blbě, když na mě zapomene. Jenže teď si nejsem jistá, jestli jsem mu to řekla správnými slovy.

A co když s tou Annie vůbec není? Co když ta fotka byl jenom nějaký podfuk? Co když někdo tehdy vzal Mikovi mobil a poslal mi to někdo jiný? Jenže proč by to někdo dělal? A Luke musel být s Annie. To, jak jí dneska řekl Ann. Řekl to tak...tak jemně, hezky, až mě z toho samotnou zamrazilo. Museli být spolu. Tím jsem si byla jistá. Měla jsem se ho sice zeptat, ale já se tak bála odpovědi. I když jsem věděla, že spolu jsou, kdybych to slyšela z jeho úst, nemusela bych to přežít. To jsem nechtěla riskovat.

"Ach jo," povzdechla jsem si podruhé a zajela si rukama do svých mokrých vlasů. Proč sem vůbec přijížděl? Dařilo se mi bez něj docela dobře... Teď na něj jen tak nezapomenu a bude mi to pořád vrtat hlavou. A teď už se ani nebudu moct soustředit na školu, když za chvíli začínají prázdniny...

Rozhodla jsem se, že zavolám Ashtonovi. Doufala jsem, že budu moct jít k němu. Nikam jinam bych jít nemohla a domů se mi opravdu nechtělo. Vytáhla jsem z kabelky mobil a vytočila jeho číslo. Když mi to po pěti zazvoněních nebral, zoufale jsem si povzdechla, ale naštěstí mi to hned poté zvedl, takže se mi pořádně ulevilo.

"Ahoj, Eleanor, děje se něco?" promluvil okamžitě lehce ospalým hlasem. Že by spal? Vždyť ještě nebylo tak pozdě...

"Ahoj, Ashi, ne, nic se neděje. Já jen...nemohla bych...nemohla bych na chvíli přijít? Já...totiž...mně se nechce moc jet domů, tak mě napadlo, že...že bych se stavila. Ale kdybys měl něco jiného na práci nebo bys nechtěl, abych přišla, já bych to pochopila, já jen-"

"El, zastav," zasmál se a mně se opět ulevilo, "samozřejmě že můžeš přijít. Sice tady mám nepořádek, ale to snad přežiješ. Počkat...ale ty asi nevíš, kde bydlím, co?"

"Ne, nevím," zavrtěla jsem hlavou, i když jsem věděla, že mě nemohl vidět.

"Tak já ti půjdu naproti. Kde jsi?" zajímal se. Já se podívala kolem sebe a popsala mu to. On naštěstí věděl, kde jsem se nacházela. "Počkej tam, hned tam budu," řekl ještě a s těmito slovy mi to zavěsil.

Poté jsem tam asi patnáct minut stála, koukala na to, jak prší a pořád v hlavě přehrávala ten rozhovor s Lukem. Nemohla jsem ho vytlouct z hlavy. Nešlo to. A ne jenom ten rozhovor, pořád jsem si i vybavovala, jak vypadal. Byl nádherný. Nikdy mu to neslušelo více. Možná kdyby měl lepší náladu, byl by ještě nádhernější. Štvalo mě, že už ho veselého asi nikdy neuvidím. Já ho vlastně už celkově nikdy neuvidím...