Broken [CZ - Luke Hemmings]

37.

Ashton zastavil před domem. S povzdechem pustil volant a opřel se o sedačku. V autě nehrálo rádio, po celou cestu tady bylo hrobové ticho, nikdo z nás nepromluvil ani slovo. O mé hlavě se tohle říct nedalo. Sama jsem se v tom hluku nevyznala, mé myšlenky se prolínaly přes sebe a já si přála, abych ten svůj mozek mohla aspoň na minutu vypnout.

Co mě velice překvapilo, bylo, že mi po cestě neukápla ani jedna slza. Jakmile jsem vlezla do auta, přestala jsem brečet, ale věděla jsem, že v momentě, kdy dojdu do pokoje a spadnu na postel, slzy potečou proudem.

"Já jsem tak blbá," pronesla jsem a tím prolomila to dlouhé ticho. Dala jsem si hlavu do dlaní, ale slzy stále nepřicházely. Přišla jsem si...otupělá, jako kdybych právě vstala brzy ráno před školou.

Ashton vedle mě hlasitě vydechl. Koukla jsem na něj a uviděla, jak si právě prohrábl vlasy a pak si schoval obličej do dlaní jako já před chvílí.

"Jo, to jsi," souhlasil se mnou a já na něj vytřeštila oči. Sundal si ruce z obličeje a otočil se na mě. Jemně pokrčil rameny.

"Tak díky," vydechla jsem a sklopila pohled. Měl samozřejmě pravdu. Byla jsem blbá. Věděli to úplně všichni lidé na světě. Že já se tehdy nezabila...

"Ne, promiň, El, ale...ale já tě prostě nechápu," promluvil poté a znovu si povzdechl, "já tě prostě nechápu," zopakoval.

"Nejsi jediný, Ashi, já se taky nechápu," pronesla jsem. Sahala jsem po klice s tím, že už se s ním rozloučím. Už jsem se nemohla dočkat, až se zavřu v pokoji a tam zůstanu co nejdéle. Chtěla jsem jen brečet a brečet a...brečet.

"Ne, ještě nikam nechoď," zastavil mě Ashton. Já jsem se neochotně zpátky opřela o sedadlo a vydechla. Měla jsem pocit, že tenhle rozhovor mě zničí ještě víc. Ale já si to asi zasloužila. Zasloužila jsem si trpět.

"Ashi, já chci-"

"Nech mě, prosím, mluvit," přerušil mě. Zněl ostře, což u něj nebylo zvykem, a proto jsem raději ztichla a vyčkávala na to, co z něj vypadne. "Eleanor, já tě opravdu nechápu. Proč si tohle děláš? Proč neděláš všechno proto, abys byla šťastná? Místo toho poslední dny vypadáš jako mrtvola a jenom tě vidím nebo slyším brečet. Proč si tohle pořád děláš? Co se teď stalo mezi tebou a Lukem?"

"Já...ono...já jsem se s ním...rozešla," vypadlo ze mě a až teď, co jsem to řekla, mi došla pravdivost těchto slov. Jak jsem se já mohla rozejít s někým, jako byl Luke? Mně už opravdu muselo hrabat.

"Jak jako rozešla? Já myslel, že jste spolu už nebyli," nadzvedl obočí a nevěřícně se na mě díval.

"No...nebyli, ale nikdy jsme se oficiálně nerozešli," vysvětlila jsem mu to, i když to moc nedávalo smysl.

"On ti...on ti potvrdil, že už je teď s tou tvou kamarádkou?" vyptával se dál.

"Ne, on s ní není," zavrtěla jsem hlavou. Styděla jsem se za sebe. Styděla jsem se, že jsem si celou dobu myslela, že Luke chodí s Annie. Mělo mi být hned od začátku jasné, že ta fotka byla podfuk. Mělo mi být jasné, že by mi Luke nikdy nic takového neudělal.

"Tak teď tomu už vůbec nerozumím. Proč ses s ním teda rozešla?" nakrčil čelo. "Ty ho už snad nemiluješ? Nebo ti něco řekl? Nebo co se vlastně stalo?" vyptával se zmateně.

"Já teď s nikým nemůžu být," pošeptala jsem a sklopila pohled ke svým rukám. Skousla jsem si silně ret, abych nezačala brečet. Celá jsem se třásla. Už zase.

"To je všechno, co mi na to řekneš? El, já tě opravdu nechápu. Vysvětli mi to. Prosím," poprosil Ashton, zněl naléhavě.

"Já Luka miluju, hodně ho miluju, ale já s ním nemůžu být, když jsem v takovém stavu," máchala jsem rukama, pak jsem si zase hlavu schovala do dlaní a snažila se uklidnit. Nádech. Výdech. To jsem si pořád opakovala. Nepomáhalo to.