Broken [CZ - Luke Hemmings]

15.

Stála jsem před svou skříní s rukama v bok a přemýšlela nad tím, co si dneska obleču. Moc oblečení jsem neměla, protože jak jsme se sem stěhovali, odmítala jsem si toho hodně brát. Jakékoliv oblečení mi totiž připomínalo mou maminku, jelikož jsem veškeré kupovala s ní, a já se nechtěla každé ráno rozbrečet po každém otevření skříně.

Nakonec jsem se rozhodla pro obyčejné černé kalhoty a šedé triko s mikinou vínové barvy, podobně jsem chodila pořád, takže proč bych si měla oblékat něco extra? Stejně jsem šla ven s Lukem, který mě viděl i v tom nejtrapnějším pyžamu na světě, takže co jsem řešila?

Když jsem byla převlečená, lehce namalovaná, prostě celkově hotová, posadila jsem se na postel a vzala si do ruky mobil. Samozřejmě tam čekalo plno zpráv od Luka. To jsem si mohla myslet.

Luke: co si mam oblect? pomoc mi prosim

Luke: ne dobre uz vim co si oblecu

Luke: ja si to rozmyslel nikam s tebou nechci jit

Luke: delal jsem si srandu chci s tebou nekam jit ale bojim se

Luke: zase jsem si delal srandu nebojim se ceho bych se jako mel bat vzdyt vim jak hrozne vypadas a jak strasne se chovas

Luke: beres si na sebe to modre pyzamo

Luke: prosim vezmi si ho

Luke: neignoruj me

Jakmile jsem si to všechno přečetla, okamžitě jsem nad tím převrátila oči. Ten člověk z toho byl očividně nervóznější než já. Místo toho, abych mu psala zprávu, jsem vytočila jeho číslo. Chtěla jsem slyšet jeho hlas, doufala jsem totiž, že mě uklidní.

Zvedl mi to asi po třech zazvonění a hned jsem poznala, že z něj budu ještě nervóznější, než jsem doteď byla, protože hodně vyšiloval. Vážně hodně.

"Eleanor, mám si vzít černé nebo šedé triko, které se ti líbí víc? Já vím, že jsem ti psal, že už vím, co si mám obléct, ale opravdu nevím, co si mám obléct. A vždyť tričko je nepodstatné, stejně budeme venku, takže bych spíš měl řešit bundu. Já mám vlastně jen jednu bundu, takže ti nemůžu dát na výběr, promiň. No tak nic. Mám vzít s sebou nějaké brambůrky? Ne, ty nevezmu, ty je nemáš ráda, ne? Nebo je máš ráda? Panebože, já s tebou nikam nemůžu jít, protože nevím, jestli máš ráda brambůrky, nebo ne. Tak vezmu čokoládu, máš ráda normální mléčnou nebo hořkou? Ještě bych mohl cestou koupit bílou-"

"Luku, mohl by ses, prosím, uklidnit?" zastavila jsem se a u toho se zahihňala. "Neber nic, to není vůbec potřeba," dodala jsem pak.

"Proč ne? Držíš nějakou dietu? Panebože, já ani nevím, jestli držíš nějakou dietu. Promiň, nikam s tebou nemůžu-"

"Luku! Drž už tu klapačku!" vyjekla jsem pobaveně a pak se začala smát. Celá jsem se klepala nervozitou, ale zároveň jsem se smála, nebyla to známka šílenství?

"Tak teď už s tebou určitě nikam nejdu," pronesl taky pobaveně, "pff...odkud jsi taková ošklivá slova vzala, El? Hm?"

"Velice vtipné, Luku," řekla jsem a přitom převrátila oči v sloup. Nohy jsem si dala do tureckého sedu a následně si projela rukou vlasy, které jsem si před pár minutami pořádně učesala, aby nevypadaly tak hrozně jako vždycky.

"Já jsem fakt nervózní a přitom to jsi jenom ty," pověděl mi poté.

"Tak díky no," zamračila jsem se, i když jsem věděla, jak to myslel. Cítila jsem to úplně stejně. S Lukem jsem se bavila skoro každý den a ve většině případech to bylo fajn, a teď kdy jsme se rozhodli spolu někam jít...oficiálně, hned jsem z toho byla nervózní. Nechápala jsem to.