Broken [CZ - Luke Hemmings]

24.

"Luku, co se děje?" pošeptala jsem mu při hodině dějepisu. Byla to poslední hodina tohoto dne a Luke se během ni pořád vrtěl na židli. Musela jsem se ho zeptat, protože jsem se kvůli němu nemohla soustředit na učitelku.

"Co? Co by se dělo?" koukl na mě nechápavě.

"Pořád se vrtíš," vysvětlila jsem, "nesvědí tě zadek?" zeptala jsem se se smíchem.

"Chtěla bys mi ho poškrábat nebo co?" nadzvedl obočí a následně se uchechtl se. Já jsem ho propálila pohledem.

"Nechutný," nakrčila jsem nos a lehce ho praštila do ramene, "tak co se děje?" zeptala jsem se ho znovu. Podívala jsem se před sebe, jestli se na nás náhodou učitelka nedívá, nechtěla jsem totiž, aby nás rozesadila. Nám se to ještě nestalo, ale hodně lidem ve třídě už jo.

"Nic se neděje," zavrtěl hlavou a odvrátil se ode mě.

"Ale děje, vždyť to na tobě poznám," řekla jsem a položila mu ruku na záda a jemně ho po nich začala hladit. Tohle byly ty chvíle, kdy jsem byla neskutečně ráda, že sedíme v poslední lavici. I kdybychom seděli jen o lavici dopředu, už bych si tohle nedovolila. Styděla bych se.

"Poznáš, jo?" nadzvedl obočí a krátce se na mě podíval.

"Jo," přikývla jsem, "tak mi to pověz," doprošovala jsem se dál.

Brzy ráno, kdy jsme se přesunuli z mého bytu k němu domů, jsme si ještě asi na hodinku lehli a odpočívali. Ani jeden z nás už neusnul. Po tom, co jsem zažila u mě doma, jsem už nedokázala zamhouřit oko. A proto jsme si povídali. Tedy Luke povídal, já ho jen poslouchala. Nebyla jsem schopna ze sebe nic dostat.

Ve škole jsem se z toho už nějakým způsobem oklepala, ale stejně jsme na to pořád myslela. Jak něco takového mohl taťka udělat? Ale to mi až tak moc nevadilo... ať si dělá, co chce, ale spíš mě štvalo, že si tu ženskou přitáhl až k nám domů! To mě naštvalo.

Luke se snažil, abych na to zapomněla. A proto skoro celý den mluvil a mluvil a mluvil. Jenže minulou hodinu přestal a teď se k tomu ještě začal vrtět na židli. Netušila jsem, co mu tu náladu mohlo tak změnit.

"A co ti mám říct?" zabručel. Musela jsem nad tím převrátit oči. Nesnášela jsem, když se tak choval. Ale už jsem si na to začala zvykat.

"Ále nic, už tě nechám být," řekla jsem také nabručeně. Sundala jsem ruku z jeho zad a začala dávat pozor a poslouchat učitelku, která zrovna pochodovala u tabule tam a zpátky.

Potom jsem se zadívala na dvě prázdné židle před námi. Ještě štěstí, že tady dnes Annie ani Michael nebyli. Myslím, že by to byl trochu problém, jelikož se Mike s Lukem viděli naposledy, kdy se spolu mlátili. Tak nějak jsem tušila, že by to nebylo příjemné shledání.

Štvalo mě to, protože jsem je oba měla ráda. Luka jsem měla samozřejmě ráda víc, to bez debat, ale Michael byl můj kamarád, s kterým jsem ráno chodívala do školy. Byl moc fajn. Nechtěla jsem, aby ti dva měli mezi sebou problémy.

"Nesnáším ty hodiny," promluvil potom Luke a hlavou naznačil na zeď, kde nad tabulí visely hodiny.

"Co na nich nesnášíš?" podivila jsem se. Vypadaly naprosto normálně.

"Že jdou tak pomalu," zahučel a poté si povzdechl.

"To nechápu. Spěcháš někam?" zeptala jsem se a lehce nakrčila čelo.

"Jo, domů," řekl a poté vydal zmučený tón.

"A tam se chystáš dělat co?" zajímala jsem se. Ptala jsem se hlavně proto, že jsem dnes měla jít domů s ním. Teď jsem tam prakticky tak na týden bydlela, takže jestli se chystal dělat něco důležitého, asi bych si měla zaplatit pokoj na penzionu u jeho mamky...