Broken [CZ - Luke Hemmings]

Epilog.

Můj život nebyl perfektní. Pořád jsem měla co řešit, pořád jsem se bála, že ve mně něco klikne a já se zase dostanu do stavů, nad kterými bych neměla kontrolu, pořád jsem proklínala svůj mozek, že jsem nebyla chytřejší a neměla šanci dosáhnout takových věcí jako můj přítel...snoubenec...ne vlastně manžel! Můj manžel! Nešlo si na to zvyknout...

Koukala jsem se zasněně na prstýnek na levé ruce. Byl to jenom měsíc, co jsme se vzali a to jsme spolu chodili...žili...prostě spolu byli už něco přes sedm nebo osm let. Netušila jsem, od jakého bodu jsem měla počítat, jak dlouho jsme tvořili pár. Když jsme spolu začali chodit poprvé nebo podruhé? To nebylo podstatné...

Chtěla jsem jenom říct, že i když jsem měla spoustu problémů, mnoho těžkých dnů, tak jsem svůj život milovala. Se všemi jeho chybami, nástrahami, se vším.

Byly doby, kdy jsem si myslela, že bych si tohle nikdy nemohla říct. Byly doby, kdy jsem svůj život nesnášela, dokonce se pokusila ho ukončit. Ale teď? Teď jsem měla obrovskou radost, že jsem nic takového neudělala a to hlavně kvůli tomu praštěnému blonďákovi, který...který se právě vyřítil do koupelny, kde jsem ležela v horké vaně, o které jsem snila celý den.

Vyděsil mě jeho výraz, tak jsem se zatajila dech a nejistě se ho zeptala: "Co se děje?"

"Charlotte...brečí..." vypustil ze sebe, byl příšerně zadýchaný, snažil se vydýchat, držel se přitom za hruď, "měl bych asi fakt začít chodit do posilovny," řekl si pro sebe a narovnal se.

"Luku, pokud vím, je to i tvá dcera," řekla jsem s povzdechem. Ulevilo se mi. Bála jsem, že se stalo něco horšího. "A není to poprvé, co brečí a co bys ji měl uklidnit!" Byla jsem vyčerpaná, chtěla jsem mít alespoň patnáct minut pro sebe... Ne dvě a půl...

"To nemůžu vědět jistě," upozornil mě na mou první poznámku. Vzala jsem do ruky žlutou kachničku, kterou jsem pořídila naší roční dcerce, jež před pár dny udělala své první krůčky, a hodila ji po něm. "Ale no tak!" zasmál se, když ji chytil do rukou.

"Každý říká, že ti jako z oka vypadla," zakoulela jsem na něj očima a on se pro sebe zašklebil, udělal pár kroků směrem ke mně a vrátil kachničku na své místo. Sklonil se a jemně mě políbil na rty.

"Třeba tenhle prcek bude vypadat úplně jako ty," prohlásil a ukázal na mé opuchlé bříško, které jsem si právě hladila, "a proč vlastně chodíš do vany beze mě? Hm?" nadzvedl obočí.

"Prosím tě, Luku, běž za Lottie a uklidni ji! Prosím! Nebo zase přijdou sousedi a budou si stěžovat, že po nocích řve," povzdechla jsem si, "já hned přijdu," dodala jsem.

"Vždyť je teprve půl deváté," pronesl, "ale už jdu. Já jenom...víš, že mám zítra důležitou schůzku, musím dodělat tu prezentaci a chtěl bych se vyspat a-"

"Jo, já vím, Luku, dej mi, prosím, pět minut," usmála jsem se na něj.

"Dobře," přikývl a pak neochotně odešel za naší dcerkou, která si jako obvykle chtěla vyřvat plíce. Zajímalo by mě, po kom to měla.

Znovu jsem se uvelebila v horké vodě a slastně přivřela oči. Opět jsem vzpomínala na den naší svatby, jeden z nejnáročnějších a zároveň nejlepších dnů. Ještě aby ne. Ten den jsem se vdávala za muže, kterého jsem milovala a znala snad víc než sebe. Myslela jsem si, že když už jsme toho tolik spolu prožili, že když jsem společně zažili několik změn v naších životech, že když jsme udělali několik těžkých rozhodnutí, něco jako svatba pro nás bude hračka. Kupodivu nebyla.

Ještě teď jsem slyšela přes dveře to vyšilování Luka a následné mé vlastní. Nedávalo to smysl. Žili jsme spolu tak dlouho. Nerozuměla jsem tomu. Měli jsme spolu i dítě, čekali další, ale stejně jsme před naší svatbou lehce zaváhali. Lehce...