Broken [CZ - Luke Hemmings]

14.

"Proboha, co jsem ti zase udělala?" zeptala jsem se otráveně a zamračila se na Luka, který se na mě mračil úplně stejně. Seděli jsme naproti sobě v knihovně, kde nikdo jiný kromě nás a té divné paní, co tady byla každičký den, nebyl.

Luke se celý den choval příšerně. Jako vždycky dopoledne jsme na sebe sotva promluvili, protože se kolem mě pohybovala Annie s Michaelem, jelikož jsem s nimi dlouho nebyla kvůli mé nemoci. Ale teď odpoledne, kdy se se mnou Luke obvykle bavil, se na mě mračil a pořád měl nějaké otravné poznámky.

Měla jsem chuť ho praštit tlustou učebnicí do biologie, která ležela na stole kousek ode mě.

"Všechno," zabručel Luke a založil si ruce na hrudi. Sama pro sebe jsem si mlaskla a začala se zvedat ze židle, protože to nemělo cenu. Doufala jsem, že zítra bude mít lepší náladu. Takového Luka jsem opravdu neměla ráda.

"Když myslíš," řekla jsem si spíš pro sebe, když jsem si balila věci. Co nejrychleji jsem do batohu strčila učebnice a sešity, které jsme používali posledních patnáct minut při mém dalším doučování, které ale bohužel nikam nevedlo, protože se Luke choval jako idiot.

"Kam jdeš?" zeptal se najednou, ale pořád seděl ve stejné pozici. Věnovala jsem mu nevěřícný pohled, zavrtěla hlavou a pak se vrátila k schovávání věcí. Chtěla jsem odsud co nejrychleji odejít, protože jsem z něj akorát začínala mít špatnou náladu. A to by nakonec dopadlo tak, že bych se psychicky zhroutila ve svém pokoji. A to bylo to poslední, co jsem teď chtěla.

"Domů," odpověděla jsem mu, i když jsem nejdříve měla v plánu ho ignorovat.

"Co tam budeš dělat?" zajímal se otráveně.

"Jedno vím jistě. Nebudu se bavit s tebou," řekla jsem, když jsem si zapnula batoh a dala si ho na záda, "měj se, Luku," dodala jsem ještě, než jsem se vydala pryč z knihovny.

"Nechoď nikam, ještě jsme to nedodělali," zaprotestoval Luke. Otočila jsem se na něj a všimla si, že se postavil na nohy, ale stále se na mě pořád mračil. Co měl za problém?

"Dodělej si to sám," zabručela jsem, pak jsem se od něj odvrátila a rozešla se směrem ven z knihovny. Pochybovala jsem, že by za mnou utíkal, vypadal totiž, jakoby se nemohl dočkat, až zmizím z jeho očí. Doufala jsem, že mi zítra, až se zklidní, vysvětlí, co to mělo dneska znamenat.

Jakmile jsem vyšla z knihovny, rozeběhla jsem se po prázdné chodbě ke skříňkám. Chtěla jsem se dostat odsud co nejrychleji, chtěla jsem být totiž od Luka co nejdál.

Když jsem doběhla ke skříňkám, kde jsem si chystala vzít kabát, začal mi zvonit mobil. Povzdechla jsem si a vytáhla ho z kapsy. Samozřejmě že mi volal Luke. Chtěl mě ještě víc otrávit než před chvílí.

"Co chceš? Nemám na tebe náladu, Luku," pronesla jsem odevzdaně a zároveň otráveně.

"Nechala sis tady propisku," oznámil mi ledovým hlasem a já jsem si znovu povzdechla.

"Můžeš si ji nechat, aspoň máš na mě památku," zamručela jsem. Nějakým způsobem se mi povedlo druhou, volnou rukou odemknout skříňku, vytáhnout kabát a zase ji zavřít. Konečně jsem se mohla vydat pryč z téhle školy.

"Nechci na tebe žádnou památku," zamručel tentokrát on.

"Luku, proč mi to děláš? Chceš mě rozbrečet nebo co? O co se, sakra, snažíš?" vyjekla jsem už se slzami v očích. Co se mu to dělo? Proč mi to dělal? Jestli se mě snažil rozbrečet, za chvíli se mu to povede.

"Proč mi to ty děláš?" vyjekl tentokrát on.

"A co ti dělám?" zeptala jsem se nechápavě. Zastavila jsem se uprostřed kroku a podívala se kolem sebe, jestli nebyl náhodou za mnou. Měla jsem chuť ho praštit. Opravdu. Celý den se choval jako blbec, přeháněl to.