Broken [CZ - Luke Hemmings]

34.

"L-Luku?" vydala jsem ze sebe nejistě. Stála jsem na místě, nebyla jsem schopná pohybu. Kdybych teď něco držela v ruce, upustila bych to na zem přesně jako ve filmech.

Nejdříve nic neříkal, jen si mě se zájmem prohlížel. Viděla jsem v jeho tváři úlevu, ale zároveň...bolest? Jo, musela to být bolest. Způsobovala jsem to já? Určitě. Tím jsem si byla jistá.

Zhluboka se nadechl a udělal pár kroků blíž k pultu, oči ze mě nespouštěl. Musela jsem se štípnout do ruky, protože jsem se bála, ale zároveň doufala, že to byl jenom sen. Další důkaz toho, že nevím, co chci.

"Eleanor," pronesl mé jméno s takovou jemností a láskou, že se mi z toho zatemnělo před očima. Zalapala jsem po dechu. Tohle nemůže být pravda. Jak mě tady našel?

"C-Co tady děláš?" zeptala jsem se opatrně. Přejela jsem ho už po několikáté pohledem. Byl vyhublejší, ale jinak to byl pořád on. Jeho další změny jsem nezaznamenala, jelikož byl celý promočený od deště. Jedno bylo ale jisté. Vypadal krásně jako vždy.

"Tomu neuvěříš, já se jen tak procházím v dešti po městě, pak dostanu chuť na tvarohový šáteček, takže jsem hledal pekárnu, no a v ní narazím na tebe, to je ale náho-"

"Luku," zastavila jsem ho šeptem a zároveň ho napomenula.

"Co si myslíš, že tady dělám, El?" zeptal se mě s nadzvednutým obočím, následně se na mě ale zamračil.

"Já..."

"Hledal jsem tě, hledal jsem tě tak dlouho. Byl bych tě našel už dřív, kdyby mi ta tvoje kámoška nelhala," zamručel a rukama se opřel o pult. Lehce se ke mně naklonil. Z jeho vlasů a obličeje dopadaly kapky vody na dřevěnou desku.

"Moje kámoška? Koho...koho teď myslíš?" zeptala jsem se nechápavě. Myslel Annie? Ale to by o ní teď nemluvil s takovým odporem nebo jo?

"Myslím, že se jmenuje Jessica. No to je fuk, hlavně že jsem tě našel," pronesl a já jsem na něj překvapeně zamrkala. Kdy mluvil s Jess? Co se tu, proboha, zase dělo?

"Jess? Kdy jsi mluvil s Jess?" zajímala jsem se a nakrčila čelo.

"Nevidíš mě celou věčnost a tebe zajímají takové detaily," zavrtěl nevěřícně hlavou Luke. Já jsem tomu chtěla jenom rozumět...

"Promiň," pošeptala jsem a sklopila pohled k botám.

"Na omlouvání je už trochu pozdě, nemyslíš?" zeptal se a mně z toho naskočila husí kůže. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do jeho ustaraných očí. Já jsem mu na to neodpovídala, i když jsem věděla, na co naráží.

On by se mi taky měl omlouvat za to, co mi udělal. To s tou Annie mě hodně zasáhlo. Musel to vědět. Tedy pokud mu Michael řekl, že mi tu fotku poslal. Ale zase...to by si Luke všechno dával za vinu a nezněl by tak naštvaně. Jenže on nepůsobil naštvaně, spíš...ztrápeně. Tohle dohadování sama se sebou nemělo cenu.

"Eleanor, chci vědět-"

"Já ti nic říkat nebudu, Luku. Jestli počítáš s tím, že tady napochoduješ a všechno se ode mě dozvíš, tak jsi na velkém omyle. Proč si myslíš, že jsem se přestěhovala? Proč si myslíš, že jsem s tebou ani tvými kámoši nechtěla mluvit? Nechci se o tom bavit," prohlásila jsem vyšším hlasem. Nepřekvapilo to jenom Luka, ale i mě samotnou.

"El-" začal, ale já ho znovu přerušila.

"Mě nepřemluvíš, nic ti neřeknu. Nedokážu o tom mluvit, takže se o to ani nesnaž. Radši se vrať zpátky, odkud jsi přišel a žij si svůj život a mě nech být," pronesla jsem podrážděně. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Až teď jsem si uvědomila, jaké pocity jsem v sobě schovávala.