Broken [CZ - Luke Hemmings]

32.

"Už nemůžu," prohlásila jsem a posadila se na travnatou cestičku, která vedla do menšího lesíka. Dala jsem si hlavu do dlaní a snažila se vydýchat. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Na tohle jsem nebyla vůbec zvyklá.

"Ale no tak, El, nevzdávej to. Můžeme zpomalit, ale hlavně si nesedej," pronesl Ashton, můj světlovlasý kamarád, který mě k tomu donutil. Já jsem s tím souhlasila, takže jsem si nemohla stěžovat.

"Pozdě," řekla jsem a zhluboka se nadechla. Moje nohy už nedokázaly udělat ani krok. Neměla jsem ponětí, jak se s takovou dostanu domů.

"Tak vstávej, už nepůjdeme dál, jenom se vrátíme," zasmál se a přiblížil se ke mně. Já k němu zvedla hlavu a vychutnávala si ten pohled na něj. Byl celý uřícený, zpocený, ale jeho úsměv mu na tváři nezmizel. Vypadal skvěle. To já jsem musela o proti němu vypadat příšerně. Nebylo to fér.

"Nemůžu chodit," pronesla jsem a povzdechla si.

"Nepřeháněj, můžeš," zasmál se znovu a natáhl ke mně ruce, aby mi pomohl dostat se na nohy. Já jsem chvíli váhala a nakonec se k němu taky natáhla. Naneštěstí mě chytl za mé citlivé místa na zápěstí. Když jsem se postavila na nohy, rychle jsem jeho ruce setřásla. On se na mě tázavě a trochu ublíženě podíval. "Promiň," pronesl pak tiše a sklopil pohled.

"Za co se omlouváš?" nadzvedla jsem obočí.

"Za to, že jsem se tě tak...dotkl, nechtěl jsem být nepříjemný," pošeptal.

"Ale to ne, vždyť jsi mě chytil jen za ruce. Já mám někdy jen...divné reakce. To já se omlouvám," řekla jsem popravdě. Nemohla jsem mu říct, že se dotkl mých jizev a já z toho měla špatný pocit. On se na mě lehce usmál, ale nic na to neřekl. "Vrátíme se tedy zpátky?" zeptala jsem se nakonec tišeji.

"Jo," přikývl a vydal se cestou zpátky, na mé štěstí nezačal běžet. Já pomalu kráčela za ním. Nechtěla jsem ho urazit...

"Ashi," pronesla jsem jeho jméno a on se ke mně otočil, "promiň, že jsem tak reagovala. Já jsem jenom trochu...no to je jedno," mávla jsem nad tím rukou a sklopila pohled.

"Ne, to je v pohodě, neomlouvej se," řekl trochu veseleji, "jak se máš?" změnil téma a začal se smát. Taky jsem se na něj usmála a nevěřícně zavrtěla hlavou.

"Unaveně," svěřila jsem se, když jsem se ocitla po jeho boku a společně jsme šli směrem zpátky do města, "ty?"

"Dá se to," pokrčil rameny, "jsem rád, že jsi tady přijela i v sobotu. Podle toho, co jsi říkala, jsem si myslel, že uběhneš míň. Překvapila jsi mě," mrkl na mě a já se uculila.

"Já se nechtěla ztrapnit, ve skutečnosti jsem za tebou už dlouho brečela. Já to chtěla vzdát už v tom parku," svěřila jsem se smíchem.

Tohle všechno mi přišlo tak normální. Takhle jsem chtěla žít. Normálně. Ne úplně bez starostí, ale nechtěla jsem se pořád v něčem utápět. Měla jsem toho dost, hlavně těch depresivních myšlenek.

Bylo trapné, když už jsem teď doufala, že to se mnou Ashton nevzdá a bude mým kamarádem nebo celkově v mém životě pořád? Já jsem potřebovala jistého člověka ve svém životě, takového, o kterém jsem věděla, že mě v budoucnu nezradí. Potřebovala jsem jistotu.

Nejdříve to byli rodiče, kterým jsem důvěřovala, hlavně tedy mamince. Pak mi zbýval už jenom otec, se kterým to nedopadlo nejlépe. Také jsem si vždycky myslela, že tím člověkem byl Luke. Tomu jsem říkala snad všechno. Možná to nebylo to nejlepší, co jsem udělala.