Broken [CZ - Luke Hemmings]

4.

V pátek po obědě jsem šla pomalu školní chodbou ke skříňce. Měla jsem úspěšně za sebou tři dny na téhle škole. Nemohla jsem říct, že se mi tady nelíbilo, ale nebylo to ono. Chyběly mi známé tváře, známé chodby, celkově má bývalá škola.

Tady, když jsem šla, nikoho jsem nepoznávala. Sice jsem někdy poznala své spolužáky, ale stejně jsem nevěděla, jak se jmenovali. Pořád jsem v tom měla chaos, bylo to pro mě hodně jmen na jednou.

Spolužáci byli celkem milí. Postupně se mi všichni představili a to většinou tehdy, když jsem byla ve školní jídelně a obědvala. Ale stejně nejvíc jsem se bavila s Annie a Michaelem. Ti jediní u mě zůstávali a povídali si se mnou i o normálních věcech, nejen o tom, odkud jsem nebo o dalších podobných tématech. Dost jsem si je oblíbila, byli moc fajn. Nebyli jako mí bývalí kamarádi, ale měla jsem radost z toho, že se se mnou aspoň někdo bavil.

Včera mi přišla donést Annie sešity, jenom mi je předala a spěchala k Michaelovi. Znovu mi nabídla, jestli nechci jít s ní, ale odmítla jsem. Oddychla jsem si, že na tom netrvala a že nezůstala déle. Nebylo mi zrovna moc dobře, měla jsem náladu jen tak na svou oblíbenou hudbu a ne na společnost.

Co se týkalo Luka, druhý den poté, co jsem se složila na podlaze u skříněk, dělal, že se to nikdy nestalo. Byla jsem ráda. Trochu jsem se obávala, že by mohl mít nějaké řeči nebo že by to někde rozhlašoval. Ale neřekl ani slovo.

Vlastně jsme se od té doby vůbec nebavili. Jenom jsme se ráno pozdravili, ale jinak nic. Ani nevybuchl na Annie ani na Mika, jako to udělal první den, co jsem tady byla. Pouze vedle mě tiše seděl a sem tam si něco zapsal do sešitu.

Když jsem došla ke skříňce, kde jsem měla namířeno, otevřela jsem ji, abych si mohla vzít kabát. Pak, když už jsem ho měla v rukách, jsem z jeho kapes vytáhla plánek téhle školy. Včera jsem si ho tam dala, kdyby náhodou Annie nebo Michael nebyli okolo mě, abych se tady neztratila.

Taťka mi opět před obědem volal, že přijede tak o hodinu později. Tentokrát mě to tak nevzalo, už se to stalo potřetí, takže mě to už nepřekvapilo. Cestu domů jsem pořád neznala, měla jsem sice představu o tom, kde bych měla jít, ale nechtěla jsem to riskovat. Ještě bych se tady někde ztratila a po tom jsem opravdu netoužila.

Rozhodla jsem se, že půjdu do knihovny. Dnes jsem se ptala Annie, jak to tady funguje a ona mi pověděla všechny podrobnosti, které jsem potřebovala vědět. Říkala jsem si, že mezitím, co budu čekat na taťku, bych si tam mohla přepisovat sešity a snažit se něco doučit.

Skrčený plánek jsem roztáhla a pohledem hledala nápis 'knihovna'. Byla úplně nahoře, takže jsem se okamžitě vydala ke schodům. Byla jsem tady teprve tři dny a už jsem ty schody nesnášela.

Vyšlapala jsem je a nemohla popadnout dech. No dobře, mohla jsem popadnout dech, ale byla jsem z toho dost zadýchaná a docela mě bolely nohy. Těch schodů bylo opravdu hodně.

Knihovnu jsem našla rychle, v tom plánku jsem se začala konečně orientovat a celkově jsem se začala orientovat i po škole, takže už to pro mě nebyl takový problém.

Když jsem tam vešla, bylo tam úplné ticho jako ve většině knihovnách. Nebyla velká, možná byla i menší než jsme měli my, což bylo dost zvláštní, protože tahle škola byla o dost větší.

Jako první jsem si všimla paní, která seděla za dřevěným stolem a koukala se do počítače. Když si mě všimla, vzhlédla, ale pak pohled hned odvrátila a dál se věnovala monitoru před sebou. Vypadala hodně nepříjemně. Byla už starší, měla takový šílený účes, který mívala moje babička, a velké brýle s obřími sklíčky.