Broken [CZ - Luke Hemmings]

40.

"Horkou čokoládu?"

Jakmile jsem tohle vyslovila, podívala jsem se mu nejistě do očí a čekala na jeho reakci. Ale on se k žádné neměl. Pouze tam stál a s neurčitým výrazem se na mě díval.

Asi mi to nechával sežrat. Ale s tím jsem počítala.

Pak se ale narovnal, zhluboka se nadechl a promluvil naprosto vážně: "Ne, promiň, nemám chuť." A následně mi zabouchl dveře před nosem. Překvapeně jsem zamrkala a naprázdno polkla. Podívala jsem se na své špinavé tenisky a snažila se zadržet slzy.

Něco podobného jsem si předtím představovala, ale pořád jsem se uklidňovala, že se nic takového nestane. Ale stalo se. Asi mě měl Luke už opravdu dost.

Zatřásla jsem hlavou. Co teď budu dělat? Budu muset zavolat Ashtonovi, aby se pro mě vrátil zpátky. To bude trapné. Jak mu to vysvětlím?

Otočila jsem se na patě a chystala se vrátit tichou chodbou. Ještě než jsem se dala do kroku, sama jsem se napila sladkého nápoje. Vypiju si to sama, když dotyčný, pro koho to bylo původně, na to neměl chuť.

Pak se ale za mnou otevřely dveře. Okamžitě jsem se otočila. Luke se na mě zářivě usmíval a kroutil pro sebe nevěřícně hlavou. Udělal pár kroků ke mně a vytrhl mi teplý kelímek z ruky. Nad jeho krátkým dotykem jsem se zachvěla, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.

Beze slova se otočil na patě a zase si to zamířil do bytu. Zmateně jsem mrkala a nebyla schopna pohybu. Ale ani jsem se pohybovat nemusela, protože Luke následně opět zabouchl dveře a mě tam nechal jen tak stát.

"Změnil jsem názor!" zavolal přes dveře a začal se smát. Já jsem nakrčila čelo a čekala, co se bude dít dál. Mám teď...odejít? Nebo co bych vlastně měla dělat? Kdo se v tom člověku má sakra vyznat?!

Snažila jsem se v hlavě vymyslet nějakou kreativní odpověď, ale na nic jsem nepřišla. Na to jsem byla až moc zaražená. Pár minut jsem tam čekala, ale když se dveře stále neotevíraly, vzdala jsem to. Zklamaně jsem se otočila a pomalým krokem jsem se vracela k výtahu.

Když podruhé otevřel dveře, myslela jsem si, že změnil názor a pozve mě...dál, ale opět to byly plané naděje. Teď už jsem neměla ani tu horkou čokoládu, která by mě uklidnila. To jsem to dopadla.

"Hej! Eleanor! Kam jdeš?" uslyšela jsem za sebou jeho hlas. Zastavila jsem se a nadzvedla obočí. To myslel vážně? Proč si se mnou takhle hrál? Hrál hru Za jak dlouho dokážu rozbrečet Eleanor? Nebo Kolikrát za minutu dokážu Eleanor rozbrečet? Obojí se mi nelíbilo.

"Domů," pronesla jsem nahlas, když jsem si několikrát odkašlala, a pokračovala jsem v chůzi. Nechtěla jsem, aby si ze mě tady dělal blázny. No dobře, právě jsem jako blázen vypadala, ještě aby ne...přišla jsem tady v pyžamu!

"Jdeš špatným směrem!" zavolal na mě ještě jednou, následně se zase zasmál. Opět jsem se zastavila, tentokrát jsem se i k němu otočila. Stál opřený o rám dveří, ruce měl překřížené na prsou a s úsměvem mě pozoroval.

"Jak bych mohla jít špatným směrem, když tam je výtah?" podivila jsem se a ukázala prstem směrem k výtahu, který se teď ode mě nacházel pár metrů.

"Jdeš špatným směrem," zopakoval klidně a pokrčil lehce rameny. Co to? On zase něco pil? Nebo to ještě nevyprchalo?

"Jak to myslíš?" zeptala jsem se pochybovačně a udělala pár malých krůčků směrem k němu.

"Tady je tvůj domov, já jsem tvůj domov," řekl a zasmál se, přitom na sebe ukazoval.

"Co to kecáš?" zasmála jsem se a zavrtěla nevěřícně hlavou. "Jsi něco pil nebo co?" zeptala jsem se ještě.