Broken [CZ - Luke Hemmings]

42.

"Kam jedeme?" zeptala jsem se už po několikáté. Zrovna jsme vyšli z výtahu, kde se mi, jak se Luke ještě předtím zmínil, přisál na krk. To slovo se mi stále nelíbilo. Nechápala jsem, kde k takovým výrazům chodil...

"Musíš se pořád ptát? Začínáš být fakt otravná," zamračil se na mě, ale pak na mě hned vyplázl jazyk a následně se usmál. Převrátila jsem oči v sloup.

"Chtěla bych vědět, na jaký výlet pojedeme. Já nemůžu jenom tak někam odjet," rozhodila jsem ruce do vzduchu a zastavila se. Luke se zastavil pár kroků přede mnou a otráveně se na mě podíval.

"A to jako proč?" nakrčil čelo a lehce nadzvedl koutky svých úst do úsměvu.

"Protože bych to musela povědět Kelly a Jess a..."

"Jsi plnoletá, nemusíš nikomu nic říkat," pokrčil Luke rameny.

"Luku..."

"Jenže když ti to řeknu, tak nebudeš chtít jet!" povzdechl si a zajel si rukama do vlasů. "A já chci, abys jela," dodal tiše.

"Ještě jsi mi ani neřekl, kam jedeme a na jak dlouho a už víš, že řeknu, že nikam nepojedu," zakoulela jsem očima, "kdybys mi to řekl, tak-"

"Dobře, dobře," skočil mi do řeči a udělal pár krůčků ke mně. Sklopil pohled a natáhl ke mně svou pravou ruku a propletl ji s tou mou. "Já jsem ti asi zapomněl říct, že dnes večer jedeme domů a-"

"Asi? Asi?!" vyjekla jsem.

"Uklidni se, El," pošeptal Luke a začal si hrát s mými prsty na rukou.

"Luku, proč mi to děláš?" zeptala jsem se po chvíli ticha, když jsem se snažila rozdýchat, co mi právě řekl. Teď, když se mi vrátil zpátky do života, mi zase chtěl odjet? A proč mě vůbec nenapadlo, že by se v nejbližší době mohl vrátit domů?

"Co přesně, El?" zasmál se a podíval se na mě zpod svých řas.

"Já nechci, abys jel domů," posmutněla jsem, "proč jsi mi to neřekl dřív?" zeptala jsem se.

"Nějak jsem se k tomu nedostal. A i kdyby...změnilo by se na tom snad něco, kdybych ti řekl, že dneska odjíždím? Co kdybych ti to řekl včera? Přišla bys dneska?" vyptával se, v jeho tváři jsem viděla zmučený výraz.

"Já...asi jo. Jo. Určitě bych přišla," přikývla jsem, ale on si jen odfrkl. Nechápala jsem, co měl za problém. Já bych přišla! Opravdu.

"Jela...jela bys se mnou? Domů? Mamka...mamka mi napsala, že bych se tě měl zeptat. Cítí se blbě za to, co řekla. A já si myslím, že by to bylo skvělé! Mohla bys být u nás celé prázdniny. Rodiče stejně věčně nebudou doma, však to znáš. A uviděla by ses zase s Annie, Mikem, Calem. Sice to není úplně žádná výhra, ale...jím prý na tobě taky záleží, o čemž taky pochybuju, ale-"

"Luku, já...ne, já nemůžu. Nemůžu si jenom tak na dva měsíce odjet a bydlet u vás...zadarmo. A já nemám zase tak moc peněz, abych-"

"Eleanor, jestli nechceš jenom kvůli penězům, tak s tím si opravdu nedělej starosti. Nikdo po tobě nebude chtít, aby sis něco platila, proboha," zakoulel očima, "vždyť jsi moje holka," dodal a já na něj párkrát zamrkala. Nějak jsem si na to po takové době nedokázala zvyknout.

"No dobře a i kdybych neřešila peníze...vždyť jsi sám slyšel, co říkala tvoje mamka. A já ji nechci být na obtíž," řekla jsem a sklopila pohled, abych se vyhnula jeho pohledu. On si hlasitě povzdechl a obmotal ruce kolem mého pasu. Přitiskl si mě na hruď a položil si bradu na mou hlavu.