Hunger games- Larisa Dark

Zvonec Konec

Vztát z postele nebyl problém. Pohyb byl příliš lehký. Najednou jsem měla pocit jako bych znovu vzletěla, jako bych se doslova dotkla mraků a slunce mi opalovalo hebkou kůži na obličeji a naprosto jsem věděla že už se nemusím bát,schovávat nebo mít jen pomyšlení že mi něco hrozí. Teď už vím že je nějaká naděje. Vím to. Citím se naprosto krásně a zároveň poraněná jako po největší bitvě.
Fyzicky mám pár modřin a otlučené lokty. Ale psychicky jsem jako zvadlá květina co poprvé ucítila vodu. Co nabrala sílu z toho nejkrásnějšíjo jezera plného té nejčistčí vody.
Došla jsem do velké místnosti kde nikdo a nic nebylo.
Opatrně jsem došlapovala po hebkém kapitolském koberci který lemoval cestu. Sedla jsem si na schody a opřela si ruce do vlasů. Povzdechla jsem si a lehce a škodolibě se usmála. Je mi jedno co se teď stane. Jen sem se usmívala. Usmívala a usmívala. Uplně jsem zapoměla jaké to je sednout si jenom tak. Tak bezstarostně a oddechově. Jako odhodit ten velký kámen námahy a odhodit ho hodně hodně daleko a potom si jen tak sednete a můžete konečně a volně vydechnout.

,,ahoj" ten hlas mě zamrazil na zádech.

Vzhlédla jsem směrem za hlasem.
,,jak se cítíš?" Sedl si ke mě

,,jde to. Mohlo být i líp" usmála jsem se trpce

,,můžeš vstát?" Usmál se Hurikán.

,,jo. teda aspoň myslím" podá mi ruku a já kolébavě vstanu.

,,co ti to tak trvá,?? Už můžeme?" Rozletí se dveře a v nich stojí podivná blondýna v uplých hnědých šatek tvářící se lehce naštvaně.

,,a vy jste kdo?" Vyhrknu až sem zněla arogantně.

,, já? Já jsem Orlean. Tvoje ....tvoje...hmmm. No dá se říct že jsem zatím něco jako tvoje opečovávatelka" lehce se usměje.

,,opečovávatelka?? To si myslíte že jsem neschopná a nedokážu se o sebe postarat nebo co?" Opřu se o nejbližší sloup a Hurikán mě propaloval pohledem.

,,dovedu vás zpět domů." Úsměv jí spadl v chladný škleb.

,,domů? Jako do Kapitolu? Tomu říkáte domů? Tak to bych raději zemřela než se tam vrátit." Přimhouřila jsem oči a citila jsem se znechucená a poštvaná.

,,to mám v popisu práce slečno. Omluvám se ale mám to jako rozkaz." Postavila se rovně a zářila z ní jistá dominance. To jo.

,,a co když bude bydlet u mě?" Krásný medový hlas se rozezněl ozvěnou mezi stěnami.

,,Peeto?" Usměju se a zatají se mi dech.

,,proboha " rozběhla jsem se za ním a skočila mu do obětí. Těžce se nadechl z mého těžkého sevření.

,,jsem tak hrozně moc ráda že se ti nic nestalo" zašeptala jsem mu do rozcuchaných vlasů a oči se mi hrnuly slzama.

,,to já taky jsem rád že se ti nic nestalo., teda že se vám oboum nic nestalo" a pohladil mě  láskyplně a něžně po břichu.
Mlčela jsem a jen jsem ho pevněji sevřela.

,,mlčení znamená že se ke mě nastěhuješ?" Odhrnul mi pramen vlasů za ucho.

,,jo. Jo jo. Tisíckrát ano." Usmála jsem se a pustila ho a držela jsem ho stále za ruce.

,,to znamená. Že si mě i vezmeš?" Podíval se mi přímo do oči celý rozzářený.

,,co-cože?" Zatrnulo mi v žaludku. Opravdu zatrnulo. Zkamenělo ve mě srdce a já jsem měla ten hořký pocit na jazyku.
Jen se dál usmíval a naklonil hlavu s očekáváním.

,,myslím to vážně." Klekl si opatrně na jedno koleno .

,,Lariso Darková...vezmeš si mě. Peetu Mellarka ...za muže a staneš se mou ženou?" Usmál se a z kapsy vytáhl krabičku a když ji otevřel byl v ní lesklý kroužek naleštěný a krásně broušený. Nahoře byla květina. Malá zářivě kamínková květina. Přesněji Růže. Rozkvetlá malá růže která mi vhrnula do očí slzy.