V závanu Sherlocovy dýmky

Fail v redakci

Asi poprvé k vám promlouvám. Nikdy jsem neměla potřebu vám něco říct (pokud o mě chcete vidět více, klikněte na nějakou z mých knih)až do teď. Chci poděkovat jedné dušince bez, které by tahle "knížka" nebyla. Tento úžasný, milý, skvělí člověk mi pod každý můj díl napíše milý komentář. Moc ti chci poděkovat JimDeservesTheCrown za vše co jsi pro mojí povídku udělala. Buď taková pořád a neměň se :D Snad tě bude pořád bavit moje potřeštěná Verity, dedukující Sherli, zakřiknutá Molly a pan neznámí. Za vše moc díky. A teď k jádru příběhu. Poprvé s pohledu Sherliho.  

--------------------

"Cože, jsi?" zeptám se nevěřícně. Verity vedle mě chvátá a v ruce svírá nějaký laciný plátek. "No, zavolala do té pitomé redaktorce a pěkně jí seřvala." poví a nalistuje danou stránku v bulváru. "Tak jsem té ženské řekla, že její manžel jí podvádí a, že jí brzo zemře křeček. A ta na mě zařvala a prohlásila,že jsem ten největší dement,kterého zná." a do ruky mi vrazila ten časopis. "Strana 9." prskla a kopla do nemocničního koše.

" Před týdne, tedy 27.5 byl do Nemocnice Margaret převezen, známý detektiv, Sherlock Holms. Spolu s ním tam i přicestovala, dívka v noční úboru. A, aby toho nebylo moc, slečna, po zjištění křestním jménem Verity, se prokázala jako přítelkyně pana Holmse. I nadále Vás budeme informovat." dočetl jsem a zasupěl. Ta ženská asi nemá co jiného psát než podprůměrné žvásty. "Máš ještě její číslo?" obrátil jsem se na Verity. Ta jen kývla. Skvěle. Myslím, že v redakci nebudou psát o ničem jiném než o napadení od dvou sociopatů.

Teď procházím Black Street. Taxíky všude, hluk taky a ty poutače na slevu pracího prášku jsou všude. Verity, vypadá stejně nevyspala jako já. Možná tím, že 7 dnů přespávala v nemocnici. Nebo tím, že si nedala svůj posilují hrnek kávy a cigaretu.

"Sherli? Kam míříme?" zeptala se Verity u snídaně v místním bistru. Doufám, že neočekáváte, že jsem si něco dal. Verity mě sem zatáhla a ze slovy "Mám hlad." si objednala velkou britskou snídani a XXXXL hrnek kafe. Z toho kýble kafe se mi dělá špatně. A víc, když vím, že je z Afriky z hrozných podmínek. Verity, to evidentně nevadí a svůj kýbl kafe za 2,55 se vychutnává. "Jdeme do redakce." řeknu a Verity vyprskne svojí drahocennou kávu na stůl.

"Mám plán. Vlezeme tam větrací šachtou, přestrojíme se za úředníky a té ženské dáme výpověď." řeknu svůj ďábelský plán a Verity jen přikývne. " Kde máme uniformy? Musíme si nějaké koupit." rozvažuje Verity a já už píšu esemesku.

" Redakce Sunny Day. Uniforma. Žena a muž." a rozešlu to všem mým "známým" s ulice.

Po pár minutách se mi ozvala jedna holka, že pro nás ty uniformy má. Sraz za tři, dva, jedna. Najednou se s poza rohu vynořila postava s kapucí a do ruky mi vrazila igelitku. Já pohotově chmátl do kapsy a vytáhl 10 librovku a podal jí. Ta kývla a odběhla. "Někdo s tvých pouličních přátel? Hlavně nenápadně." řekne Verity a začne se prohrabávat taškou. " To jsem zvědavá co budeš říkat na kostkovanou košily, černé manšestrákové kalhoty a zeleného motýlka." řekne jen tak verity a z pytle vytáhne zeleno-fialovo-hnědo-černo-červeno-plusmnohočílenýchbarev šaty. "A tohle je snad s blešího trhu, či co." prskne.

Oba jsem už převlečení. Verity jsou ty šaty tak o 6 čísel větší a kdyby s tašky nevytáhla spínací špendlíky asi by jí ani nedržely. Moje uniforma je naprosto KATASTROFALNÍ. Nevím jaký dement dělal tuhle uniformu. Vypadám jako úředník, který byl politý barvou a jeho manželka si ho spletla s odpadkovým košem. A ten motýlek. Já chci svoje černé oblečení!

"Takže vlezeme tam tou šachtou, ty budeš hrát mojí sekretářku a já šéfa. Snad to nějak klapne." a chytnu taxi. "Snad jo." zamumlá si Verity pod vousy. Počkat, ona přece žádné vousy nemá.

S námahou jsem se proplazili šachtou a pak jsem vypadli v nějaké uličce. U dveří je napsaný "Redakce Sunnny Day." A jde se na to. 

   "Hledáme slečno.... ehm... Adersnovou." řeknu nějaké sekretářce. Ta jen vytřeštěně ukáže na druhé dveře vlevo.

"Ťuk,Ťuk." zaklepe Verity. Nic ani ň. "Ťuk,Ťuk." zaklepe Verity a začne si kousat nehty. Fuj tajksle. "Dále" zazní dva hlasy. Zatraceně.

"Ehm.. dobrý den... my.. ehm... by jsme chtěli.... mluvit se slečnou.... Adersnovou." vypadne ze mě. V místnosti, která je vybarveno na modro jsou dvě osoby. Žena, sedí v červeném křesílku a má nohu přes nohu. Asi 28 letá, má psa, otec i matka zemřeli při nehodě, trpí ekzémy soudě podle její rukou, malý byt, strach s pavouků. U okna stojí muž v černém obleku s havraními vlasy, které má ulízlé dozadu. Oči? Neurčité. Možná  tmavě hnědé. Bledý jako smrt. Výška? Asi o půl hlavy větší než Verity. Když už mluvíme o Verity, tak vypadá jako kdyby potkala mrtvolu. Pořád kouká na muže a skenuje ho. Já se o to pokouším, ale nejde to. Ten muž je jako sejf. Já ani Verity od něho nemáme heslo.

"My jsem se asi spletli." vykoktá Verity a musí se opřít o velký dřevěný stůl. Muž se na ní podívá a pak řekne "Samozřejmě, Liberty." řekne arogantně a přistoupí k Verity. Něco jí zašeptá a pak jí chytne surově za ruku. Tak tohle ne. "Nechte jí!" syknu na muže. Verity vypadá na omdlení. "Našla jsi náhradu, Liberty?" zasyčí a Verity zbledne.

"Pane Jacku? Vše v pořádku?" zeptala se sekretářka. "V naprostém, Julie. V naprostém." řekne a pošle nás mávnutím ven. Když okolo něho prochází Verity tak jí něco zašeptá. " Nezapomeň. Já nezapomínám." řekne výstražně.

"Kdo to byl?" zeptám se venku. "Nikdo." odpoví stroze Verity a rychlým krokem míří k zaparkovanému taxi.