V závanu Sherlocovy dýmky

Zase?!

Sherli:

Když jsem se po nezdařené akci dopotáceli domů, byl už večer a pršelo. Mě to tak ani nevadilo, měl jsem sako. Ale Verity byla promoklá na kost. Celou cestu, a že byla dlouhá, neřekla ani slovo. Jen se ustavičně klepala. Asi má zimnici.

 V lednici jsem našel čínské špagety od Johna. Byl tu včera a pořádně nás zásobil jídlem. Nudle, polívky, saláty. Prostě John. Verity si vzala jen nějaké léky a vodu. A uklidila se do rohu místnosti.

Nudle byly "celkem" dobré. Celkem. Po jídle jsem si řekl, že si zahraji na housle a napíšu článek s názvem " 100 chutí Číny.". Bylo už jedenáct když jsem vše dopsal a musel jsem si pro sušenky do kuchyně.

Pootevřel jsem dveře a potichu jsem prošel. U dveří do kuchyně jsem slyšel pláč. Poměrně silný a smutný pláč. Když jsem otevřel dveře, naskytl se mi pohled na láhev alkoholu, která byla skoro vypitá. Tu jsem si schovával na horší časy! U lahve ležel popelník plný nedopalků a vedle toho mrtvola. Ne, dělám si srandu. "Je to teď místné." zeptal by se John. Na zemi ležela Verity a okolo sebe kaluž.... krve. Opět, si dělám srandu. Vysloveně se topila v slzách.

Empatie, nikdy nebyla moje silná stránka, tak jsem se jen opatrně přikradl k Verity. ta byla bílá jak stěna a v ruce svíjela skleničku. " J---j--j, můj Jamie." opakovala pořád dokola a v ruce svíjela fotku. "Ty nevíš jaké to je!" zařvala na mě a po tváři se jí kouleli slzy smutku. Sklonil jsem se a chtěl jsem zvednout láhev, ale místo toho se mi Verity obmotala okolo krku a začala vzlykat. Hystericky. "Proč mi to dělá? Ani neví jak to bolí. Dobře ví, že bych mu odpustila. Ach..." a rozplakal se. Nezbylo nic jiného než jí vzít a přemístit na gauč. Sakra. Na gauči jsou knihy. Křesla? Knihy. Její pokoj? Zamčený.

Jediná možnost, která zbyla jí položit na MOJÍ POSTEL. Šílený nápad. Položil jsem jí tam a přikryl. Něco se spánku zamručela a otočila se na stranu.

Jako kam si teď lehnu? Na podlahu? Jediná možnost byla uklidit knihy na gauči. Malý problém. Byly to knihy Verity.

"S L.Á.S.K.O.U J." stálo v jedné knížce. A okolo věnovaní propletená písmena. Žádná šifra. V další " Té největší mrše k narozením J." a v další  "Máš na to, holka.". Všechny podepsané od J. Nic navíc. Počkat. Na jedné straně byla přilepená fotka. Na obrázku holka asi 15 letá a vedle ní kluk s černými vlasy. Ve tváři měl podivný výraz. Ale asi to byl úsměv. Na druhé straně " K 15-ctinám od blázna bláznů. Pro Verity od Ja" a pak šmouha. Jako od inkoustu.

Nakonec jsem jednoduše knihy přeskládal a uložil se k spánku.

Další ráno asi 11 hodin

Kdo zas? Verity asi spí, tak musím vstát a nedobrovolně jít ke dveří. "Bratříčku." vypadlo s té postavy, kterou jsem dnes chtěl vidět nejmíň. "Mám případ. Vražda. Neříkej, že máš moc práce. Nemáš, vidím ti to na košili. Kde jsi sehnal tento kousek? Bleší trh." vyklopil Mycroft. Bože, já mám ještě tu košili.

"Jedná se o ženu, Madelaine Wellovou. Byla zabitá v České republice v Praze. Smrt. Udušení." vykládá Mycroft a chodí po bytě. A má příšerný zlozvyk, všechny dveře rozrazit dokořán.

"Bratříčku, ty se nezdáš." zasmál se Mycroft a ukázal na dveře. "Takže Verity. Ten bulvát je..." a už to nedopověděl. Pusy jsem mu zašpuntoval dortem. Díky, Johne.

Verity spala v posteli a v ruce. "Takže na čem jede tahle? Hašiš?" nadhodí Mycroft když zjistí, že v ruce  svírá stříkačku. MOJÍ STŘÍKAČKU. MOJÍ.

"Verity?" zatřese s ní Mycroft. Verity je bledá a nic neřekne. Ani ň. "Co si dala? Tak co Sherlocku? Co si dala?" hystericky mluví Mycroft. "Nevím." řeknu po pravdě. "Já jsem vás slyšela. Madelaine Wellová je moje matka."

-------------

Kdo je tajemný J?

Ahhhh. Konec dalšího dílu. Komentujte, votujte a kritizujte.

S láskou Anna