V závanu Sherlocovy dýmky

Objasňování

Mycroft:

Přehodil jsem nohu přes nohu a upřel oči na Verity. „Tak povídej." Vybídl jsem. Verity vzdychla a začala vykládat.

„ Nikdy jsem nebyla normální. Věděla jsem to. Byla jsem ta holka s hnědými vlasy. A podivínka, která všechno kreslí černě. Která chodí jenom v černé. Nevadilo mi až do té chvíle, než se mi začali posmívat. Takové ty dětské hádky. On je kráva a má černé oblečení. Blablabla. Každý by nad tím mávl rukou, ale já jsem se vždy nechala vyprovokovat. Vždy jsem vyjela. Jednou se mi jedna blonska smála a já to nevydržela a vrhla se na ní..." a pak se zasekne a začala plakat. Chci k ní natáhnout ruku a poplácat jí. Ona, ale odmítne a pokračuje. „... zlomila jsem jí tři žebra, nalomila nos a tak dlouho jsem s ní mlátila do zdi, až jsem jí přivodila lehký otřes mozku. Ta holka byla ihned převezena a pro mě si museli přijet rodiče. Nebylo mi ani deset. Vzpomínám si, jak si povídali s ředitelkou. Mamince tehdy plakala a otec jen něco podepsal. Později jsem se od jednoho zdroje dozvěděla, že to bylo vyloučení ze školy." Nadechne se Verity a pokračuje.

„ Druhý den si pro mě přijela nějaká divná paní. Měla na sobě šedou sukni a šedé sako. Nakázala mi, ať si sbalím, ty nejdůležitější věci. Tehdy jsem si sbalila hromadu knih, nějaké oblečení a plyšáka. Byla jsem tehdy tak malá. Ta žena řekla, ať se rozloučím s rodiči. Nebrala jsem to nijak těžké. Myslela jsem, že jedu na nějaký výlet. Vše mi došlo před bílou budovou s nápisem Blázinec." Vzlykne Verity a opře se o zeď. „ Byla jsem na hromadě vyšetření. Pořád nějaké testy a zkoušky. Pak přišel čas ubytování. Minuli, jsem patro s děvčaty a pak s chlapci a vešli jsme do sektoru, Vážně nemocných. U dveří byli okínka a do každého sjem nakoukla. Buď fetáci, mimoni nebo zhulenci. To jsem já přece nebyla! Už zbyla jen poslední cela bez okínka. Když mi dozor otevřel dveře, v rohu seděl asi dvanáctiletý kluk s černými vlasy. Na rukách měl nějaké náramky. Když se na mě podíval, jen mě sjel očima a pronesl „ Zlomené žebro, že? Tři." Řekl. Nikdo, kromě mě a pár lidí to nevěděl. Tak jak to mohl vědět tento kluk. Dozorkyně se pousmála a prohlásila, že bude určitě skvělí přáteli. Pak se spakovala a odešla. Já jsem uklidila do rohu a všechny věci jsem si uklidila pod postel. Kluk pořád seděl u okna. „Co vyhlížíš?" zeptala jsem se. Kluk se pootočil a tichým hlasem prohlásil „ Smrt." Nebudu si před tebou hrát na hrdiny, tehdy jsem se ho hrozně lekla. Celou noc jsem se proklepala. Když jsem se vzbudila, zase tam seděl a vyhlížel. „Jak si to udělal? Jak si to věděl?" zeptala jsem se. „Dedukce." Prohlásil. „James." A napřáhl bílou ruku. „Verity."

 Za tu dobu jsem zjistila, že nesnáší hluk, hodinky, světlo, lidi a hlavní vychovatelku. Naopak miloval jogurt, animované filmy a vymýšlení. První den my vyprávěl, že jeho otec zemřel při autonehodě, protože ho pronásledovali mafiani, a druhý den, že jeho matka byla vědma. Po čase jsem zjistila, že jeho otec zemřel při autonehodě a jeho matka je schizofrenik.

Ubíhali léta. Pořád stejné dny a my jsem, toužili po svobodě. Já jsem si dala jako pseudonym Liberty a z Jamese byl Jack. Najednou bylo Jamsovi 18 a měl být přemístěn do blázince pro dospělé. To, ale nikdo nevěděl, že plánujeme útěk. Měli, jsem jen uplatit jedno s dozorců. Přišel den útěku, ale dozorce začal dělat problémy. To jsem nevěděla, že James má u sebe zbraň a chce jí použít. Vytřeli a muž padl k zemi. To byl už venku a teď jsem měla jít já. Najednou, ale přiběhl nějaký druhý dozorce. James na mě křičel a hodil po mě zbraň. Já jsem, ale nebyla schopná vystřelit. Prostě jsem selhala." Vypraví ze sebe Verity a oddychne a pak začne ječet. „Ty jeden zabedněnče, pusť nás!" zakřičí a začne, mlátil rukama o kovové dveře