V závanu Sherlocovy dýmky

Pan neznámí

Temnou chodbou se nesou kroky. Mužské kroky. Na ženu by byli moc hlasité. Prochází chodbou. Na podlahu dopadají černé, nejspíše velmi drahé, italské boty.

A buší u dveří. Jsou slyšet kroky, odjištění zástrčky a pak výkřik. Žena, asi 40 letá, vykřikla. Bránila se rukama. "Tady není. Nic o ní nevím." křičí žena zoufala. Muž jí přitiskne na zeď a zavrčí. "Kde. Je. Verity?!" a dá ženě facku. Za zapiští a po tváří jí tečou slzy. "Nevím. Vážně nevím. Nic mi neřekla." piští vystrašeně. "KDE JE! Měla být tady! Tak řeknete, to ženská nebo mám vystřelit!" zasyčí varovně muž. Žena přemýšlí. "Je.. je v Londýně. Od jara. Prý nepracuje. Nic víc o ní nevím." vykoktá. Muž jí vezme po krkem. "Kde má dokumenty! Ukradla je! Kde jsou?" zařve na ženu a bouchne s ní o zeď. "Nevím, vážňe nevím. Proč to děláš? Když jsi byl..." a žena do nedopoví. Muž na ní  výstražně zasyčí. "Neříkejte, jaký jsem byl. Teď jsem takový. A Verity je také jiná, Madelaine Wellová." a pák flákne ženou o zem. Ta se pustí do hysterického pláče.

"Skonči to s ní!" přikáže muži na chodbě. Muž kývne. A pak je slyšet výstřel. "Jdeme!" řekne muž a spolu s druhým mužem zmizí jako pára nad hrncem.

Vymrštím se do sedu. Dýchám jako kdybych uběhla maraton. Už je to pomalu 7 dní co mojí mamku zabili. Česká republika se neví rady a žádá všechny detektivy s Evropy o pomoc. Kromě Sherliho a mě. Jako kdyby na nás ten svět zapomněl. Už nechci spát. Jdu si pro čaj.

Před zdrcadlem se zastavím. Připadám si vyzáblejší, unavenější, smutnější a uplakaná. Matka při mě vždy stála. Byla úžasná. Teď mi zbyl otec, kterého nesnáším.

"Jestli jdeš jíst ten sálat tak ti chci říct, že už tam není." pronese hlas s křesla. Sherli v županu a s knížkou v ruce. "Nejdu si pro salát. Vezmu si jen čaj." hlesnu a postavím vodu na čaj. "CRRRR." zazvoní zvonek. Sherli nadzvedne obočí a prohodí "Ty dveře se sami neotevřou.". Bože.

"A... ehm... Dolly?" zkusím uhádnout jméno. Žena se zašklebí. "Molly." a opraví. " Pojď s Sherlocem ven. Kdy jsi byla venku? Před týdnem?" zeptá se. "Před dvěma týdny." upřením. Molly projde dveřmi a vyjde schody. 

"Sherlocku? Pojď ven." prosím Molly Sherliho, který sedí spokojeně ve svém křesle. "A proč? Dej mi důvod." řekne Sherli a dál se věnuje knize. "Bude tam John a Mary. A můj přítel. Třeba by jsme mohli jít na pouť?" navrhla nesměle Molly. "Pojď také, Verity." kývla ke mě. Podívala jsem se na Sherloca a ten jen nepatrně kývl. "Tak jdeme." zavelela Molly.

"Tak co, Verity? Máš se dobře? Co Sherlock? Jde to s ním vydržet?" zeptala se Mary. "Jde to." zamumlám jsem. Už jsem skoro u poutě. Na Molly tam má čekat ten její. Snad, si našla někoho normálního.

"Je úplně úžasnej, milí a pozorný. Byli jsem na večeři a pomohl mi do kabátu." vzdychla Molly zasněně. " Přeji ti to." řekla Mary.

"A tady je moje princezna Mollynka. Moulinka šmudlina." zatrylkoval nějaký muž. Ten hlas znám. Ten postoj taky. I ty oči. Ne! Ne! Ne!

"Tady je moje kamarádka, Verity. Verity tohle je můj přítel Jack." přestavila nás. Ty oči. "Mi se přece známé, že." prohodil a v očích mu zajiskřilo. "A odkud, zlatíčko?" zeptala se Molly překvapeně. "S redakce." prohodí. "Ale, zlatíčko ty přece pracuješ v IT, ne?" zeptala se. "Tohle je moje vedlejší práce, beruško. Abych ti mohl dopřát do nejlepší." pronese a z kapsy vytáhne krabičku. A otevře. Náušnice. Molly vypískne a obejme ho. "Ty jsi tak andělský, miláčku." pronese unešeně. "Spíš ďábelské." opáčím. A jeho oči zajiskří a přetvarují se do úsměvu. "Jak to myslíš? Je to ten nejlepší chlap na světe." pronese rozhodně Molly. Já se jen ušklíbnu. Verity opět se setkáváme. A co Sherlock? Nezlobí?  A po mamince se ti nestíská?  "Vypadni!" zařvu. Molly se otočí. John s Mary také. Sherlock jen pootočí hlavou. "Nedělej závěry, Verity. Škodí ti to. Co říkáš na Molly. Taková husička, naivní. Bude tančit jak já pískám. Ve všem mě poslechne. Kdyby jsi udělal to co jsem chtěl mohla jsi být ty na její místě. "Vypadni! A nevracej se. Nikdy. Nepřibližuj se k mým přátelům ani na krok. Drž se dál." zasyčím rozhodně. V očích mu proběhli jiskřičky.

(vzpomínky)

"Vše nejlepší, Verity," ne, ne. "Až budeme dospělí budeme navždy spolu. Nic nás nerozdělí" ne to ne. "Uděláš to? Pro mě. Zabíj strážce a utečeme." ne, prosím ne.

(konec vzpomínek)

"Vzpomínáš, Verity? Pořád tu pořád moje nabídka. Pořád tu visí. Přece nebudeš svůj život a svůj geniální mozek zatěžovat s Sherlocem. Máš na víc. Přidej se. Dlužíš mi to." přikrade se ke mě.

Je zpět. James Moriarty. Hra začala.