V závanu Sherlocovy dýmky

I am back

Sebb:

Nadechnu studený a vlhký vzduch. V Indii je odporně dusnu a je tam teplo, jako v troubě. Popadnu bágl, pušku a zamířím k budově, kterou nazývám.... domovem??? Ani nevím. Spíš dům na přechodnou dobu.

Rychle vyťukám kod a modlím se, ať ho neměnili. Jinak bych byl v hajzl. Dveře se pomalu otevřou. Uff, aspoň, že tak. Kráčím po štěrkové cestě a dává pozor, ať nedělám moc hluku.

Otevřu spokojeně dveře, které jsou opět na kod. Vejdu a nasaju vůni tepla. Ahh, počkat. Tady někdo peče cukroví? V červenci? Skořicové rohlíčky, perníčky, pusinky a linecké. Tohle pekla moje matka, než jsem od ní odešel. Ale to je zase jiný příběh.

Procházím domem a vybavuji si vzpomínky. Fotky na stěnách, díry ve stěnách a jak jsem s Jimme hráli hru, že člověk nesmí šlápnout na přechod dvou kostek. Když si na to vzpomenu, musím se usmát. To odloučení mě ubíjelo. Zasraně moc mi chyběl.

"Well, you can tell by the way I use my walk. I'm a woman's man: no time to talk." Ozval se krásný hlas. Nakouknu a ve velké místnosti stojí Verity v dlouhým tričku a nadhazuje palačinky. "Music loud and women warm, I've been kicked around. Since I was born." Zazpívá další část. A jdeme překvapit. "And now it's all right. It's OK.And you may look the other way." Zazpívá a ledabile se opřu o sloup. Verity se rychle otočí a panvička v její ruce, spadne na mramorou podlahu. "Ahoj Verity."

Možná jste čekali typickou scénu, muž běží, žena běží a pak se vrhnou do náruči. V našem podání to vypadalo, spíš jako parodie a parodie. Já jsem se pomalu rozešel, po cestě jsem hodil bágl s puškou na stranu. Verity šla a pak jsem čekal, že mě obejme. "Ty DEBILE!" Zařve a vrazí mi facku. "Jak se opovažuj vracet se až po 3,5 měsících! Netušíš jak to bylo pro nás náročné. Jimm potřeboval okolo sebe lidi, kteří ho podrží, ne zbabělce, kteří utečou při první hadce!" Zařve a začne mě ručičkama bušit do hru. Mám 1,80 a Verity něco okolo 1,65, takže tahle scéna vypadá hodně vtipně. "On mě urazil." Vydechnu jako obhajobu. "Jo, tak ty ses urazil! Kdybych já měla odejít pokaždé, když mi něco udělá, už bych tu nebyla. Urazila, znemožnil a profackoval, tolikrát, že si neumíš ani přestavit. Ty debile, zabil mi MATKU!!! A pořád tu jsem s ním. Protože, vím, že mě potřebuje." Vydechne Verity a opře se o barový stolek.

Je celá bledá, černé kruhy pod oči nejdou ani zakrývat a na rameni má modřinu. "Jak se ti to stalo?" Zeptám a přeje po té modřině ukazováčkem. Verity uhne a ušklíbne se. "Jo, tak pán se zase stará." Prohlásí a nejednou se jí začne krabatit čelo. S jejích chrpových očí, začnou téct slzy. pak mě z čista jasna obejme. "Chyběl jsi mi. Ani nevíš jak moc." Zavzlyká a obejme mě. Pod tričkem cítím, že nějaká vyhublá. Její ramen jsou jen kosti a kliční kosti nebezpečně vyčnívají. "Strácíš se před očima, asi budu muset Jimmovi říct, ať ti dává víc najíst. "Jsem v po-" Řekne a najednou vyrazí na záchod.

Když doběhnu, slyším jak za dveřmi zvrací. "Verity?" Zeptám se opatrně. "V pohodě." Vypraví a otevře dveře. Je bíla jako zeď a oči má podlité krví. "Už js-" A zase zavře dveře a zvrací. "Když po pár minutách výjde, připadne mi, jako kdyby měla teď omdlít.

"Dáš si wisky?"Zeptám se a naleju si plnou skleničku. "Ne." Odmítne. "A co vodku nebo tonik?" Zeptám se a usrknu wisky. "Ne, mám ti to opakovat ještě jednou. Ne!" Zakřičí a plácne palačinku na talíř. Pocáká to šlehačkou, čokoládou a malinama. "V klídku. Nic se neděje." Uklidním jí. Zase jí z očí, začali téct slzy.

"Verity, nepotřebuješ si popovídat? Nebije tě Jimm?"Zeptám se ve strachu a obejmu jí za křehká ramena. Zavrtí hlavou. "Ponižuje? Zase zavrtí hlavou. Nadechnu se a vyslovím. "Podvádí?" Nechci slyšet, že ano. Nesnesl bych to. "Ne, tohle Jimm nedělá. Ani psychicky mě netýrá." Zašeptá a vysmrká se do kapesníku, který ležel na stole.

"Odnesu snídani Jimmovi. Mám zpoždění." Řekne a s námahou vstane a vezme talíř do ruky. Už je v chodbě a najednou slyším hluk. Rychle vstanu a vyběhnu.

Pane bože! Verity je opřená o stěnu a talíř je rozbitý na zemi. Rychle k ní přiběhnu a ona se o mě s námahou opře. "Pojď Verity." A bez protestů ji vezmu do náruče a odnesu na bílou pohovku v obýváku. "Jimm, bude nevrlej. Má moc práce a- a- a." Koktá Verity a mne si ruce. "Zavolám Jimma." Řeknu rozhodně, ale zastaví mě její křehká ručka. "Ne." Vysloví zoufale. "Tak ne nebudu nikoho volat, ale musíš mi říct co děje." Nabídnu jí.

"Je toho na mě moc. Jimm si před dvěma měsíci zlomil obě ruce, žebra a nos a já se musela starat o vše. Objednávky, papíry. Sebbe, já jsem povolovala vraždy, únosy a atentáty! Vše mi diktoval Jimm, ale bylo to hrozné." Vykoktá a rozbrečí se. Vím, že práce co dělá Jimm, je svinstvo. Hrozná práce. Krvelačná. "A pak jsme odjeli do Ruska a-a-a-a-" A rozbrečí se ještě víc a nakonec se opře moje rameno. Tady je problém, něco se tam stalo. Něco závažného. "Vyplivni to." Řeknu a poplácám jí po ramenu. Verity se narovná, vysmrká, utře slzy a pak vydá dvě slova, která mají šílený dopad na nás všech v domě.

"Jsem těhotná."

-------

Tleskejte a vyhrávejte famfáry. Díl, který mi dal nejvíc zabrat je na světe. Co říkáte? Já jsem mega nadšená :D Jsem zvědá na reakci Jimma:DDD 

S láskou Anna