V závanu Sherlocovy dýmky

Světe jsem tu

Verity:

Jsem zde. Rozhlédnu se a konstatuji situaci. Nějak tu nestíhají uklízet a rádoby kopnu do láhve od minerálky.

Procházím se u pobřeží Temže a při tom přemýšlím. Vzala jsem to nějak hopem. Včera jsem si koupila letenky a zapomněla jsem si obstarat byt. I mozek má někdy přestávku. U nějakých lidí je to pořád. Jejich mozek má nálepku "Nepoužitelný".

"Chytněte toho zloděje. Chytněte ho." slyším za rohem nějakou paní. Najednou moje oko zbystří asi 30letého chlapa jak svírá kýčovitou krokodýlí kabelku. No origoš to asi nebude. A jdeme pracovat.

Schovám se za roh a popadnu víko od popelnice. Schovala jsem se právě v čas, když ten chlápek doběh. Ještě se ohlížel. To neměl dělat. Víkem jsem ho praštila do hlavy, čapla kabelku a utíkala.   

"Slečno, zachránila jste mojí kabelku. Potřebuje nějak pomoc?" zeptá se dáma k slušivém modrém kostýmku. No, ta kabelka vypadá jako kdyby jí paní sehnala "Vše za 1 libru.". Asi na tom nějaká pravda bude.

"No, sháním ubytovaní, paní Hudsnová." řekne klidně a upřu zrak na paní. "Ale, já jsem vám neřekla své příjímení?" podíví se. "Není, potřeba vím o Vás vše." řeknu arogantní podtoném v hlase. " V tom případě mám pro vás ubytovaní." řekne mile paní Hudsnová. "Připomínáte mi jednoho známého." zamumlá a vydá se pomalý krokem do středu města. Adresa? 221B Baker street

"A slečno mohu znát vaše ctěné jméno?" zeptá paní Hudsnová po pěti minutách chůze. "Verity Adéél." řeknu a koukám se na Temži. Samé loďky a smějící se děti. Já tak nesnáším děti. Pořád piští, řvou a něco chtějí.

"Tak slečno. Zde budete bydlet." kývne k tmavě hnědým dvěřím a rychle hmátne do kabelky a rezavý klíč dá do zámku. Otevře dveře a ocitneme se v tmavé chodbě. Najednou uslyším nějaký hlas. 

"Už jsem vám slečno řekla, že budete bydlet s podnájemníky." zadívá se moje budoucí domácí. Zavrtím hlavou. Sakra, zatím bylo vše tak dokonalé a teď tohle. PODNÁJEMNÍCI. Já nebudu mít klid na práci a pořád mi někdo bude vyžírat moje zásoby Lázeňských oplatků. Po mém přemítání jsem už vyšli schody a teď se nacházíme v kruhové místnosti s dvěma šedými křesli, stolkem a spoustou knih.

"Johne, potřebuji s váma mluvit." řekne paní Hudsnová. Uslyším zvuk, nadávku a pak s objeví muž asi o 15 let starší s lehkým náznakem šedin ve vlasech a ve vytahaném svetru a v ruce má vařečku.

"Těší mě, Johne Watsne. Pročpak nejste u armády?" zeptám se bezmyšlenkovitě. Johne na mě vykulí oči a přejde mě pohledem. "Řekla jste jí něco, paní Hudsnová?" zeptá se s nadějí v hlase John. "Nic o vás jsem, tady slečně neřekla." odpoví paní Hudsnová. "Máte tady zase nepořádek. Kdo to má pořád uklízet?" vyhrkne v tichu moje domácí a vrhne se na uklízení hrnků a talířku na stolku v obýváku.

"Takže vy tady asi nebydlíte sám, že jo?" zeptá se a štítivě vezmu politou knížku. "Agatha Christi. Skvělí výběh." vytasím poklonu a dál prozkoumávám byt. A nejednou u okna uvidí staré tmavě hnědé housle. Abych vysvětlila od malička hraji na housle. Nijak dobře, ale lepší je klavír. Opatrně je vezmu a do ruky dám smyčec. "To nemůžete." vykřikne zoufale John a chce mi je vytrhnou s mých spárů. Ale já nereaguji a začnu hrát. Hraji smutnou a tíživou melodii.

"KDO TO HRAJE..." ozve se další hlas. S vedlejší místnosti přiběhl muž s hnědými lehce kudrnatými vlasy, v roláku a černých kalhotech. V ruce svírá knihu a tváři se nepříčetně. Ale když mě uvidí začne mě pozorovat. Počkat. Co? Takhle skenuji já. Tak se předvěd.

Asi to bude detektiv, bordelář, hraje na housle, extrover, má asi bratra. A v přesně stejnou sekundu oba vykřikneme definici toho druhého. Řekl o mě, že má tichou matku a otec mankrotáře, hraji na piano, píšu detektivky a deník a miluji prý černou. Do puntíku bylo vše dobře. A pak já na něho vyvalí svojí definici. Pořád se tváří chladně, ale je vidět, že je mírně překvapení.

"Verity Adéél." představím se. Muž si mě ještě přejede pohled. Asi uvažuje jestli neměl říct své ctěné jméno dřív. Má pech. Byla jsem rychlejší. "Sherlock Holmes." řekne arogantně a odtočí se začne něco rychle mlet na Johna.