V závanu Sherlocovy dýmky

Ďábelský Epilog

Mycroft:

Právě jsem se zakousl do dortíku s čokoládou a v tu minutu mi zaklepe moje sekretářka na dveře. Nevrle polknu dortík a zamumlám ať jde dál. "Pane Holmsi chce vás vidět nějaká žena s malým batoletem. Je to prý důležité." Řekne a čeká na mojí odpověď. Vzdychnu a podívám se do diáře. "Nejsou objednaní." Zamumlám. Sekretářka se malinko zachvěje a vykoktá, že neměli čas se objednat, že se jim ta nešťastná událost stala dnes. "Tak je sem pošlete, Aneto." Nakonec svolím. Dortík rychle sním, karafu na stole přerovnám a propisky dám do kalíšku. Vše nad pořádek.

"Tudy slečno." Slyším tichý hlas Anety a pláč nějaké dítěte. "Zde, slečno." Poví a otevře dveře. Do kanceláře vejde žena s havraními vlasy, které jsou celé zakudlané, špinavými kalhoty, potrhaným tričkem a, když se pohybuje na koberci po ní zůstávají mokré stopy. V náručí drží nějaký malý uzlíček a druhou rukou svyrá starou tašku, která vypadá, jako kdyby se měla v nejbližší době rozpadnout. Co je to za sociální případ?

"Sociálka je o dva bloky dál." Pravím a chci zazvonit. "Jo, takhle se chováš k člověku, kterému jsi byl za svědka na svatbě." Poví tajemně žena. Na svatbě? Počkat. Únos, mučení, svědek a vykopnutí u mě doma. "Verity!" Pravím a jdu jí pomoct s taškou.

"Ty teda vypadáš." Konstatuji. Verity pořád drží ten uzlíček a něco k němu šeptá. "Je vše v pořádku?" Zeptám se potichu. Verity jen v slzách kývne a položí ten uzlíček na gauč, který je pro návštěvy. Natřese polštář a z tašky vytáhne nějakou dečku s tygříkem a přehodí jí přes ten malý uzlíček. Opatrně se k nim přikradu a nakouknu jí přes rameno. Na gauči spí malinkatý chlapeček s černými vlásky. Najednou ten chlapeček otevře oči, které působí tak hypnoticky. Jedno jasně modré a čisté, druhé temně hnědé a zakalené. Obě oči jsem někde viděl, ale kde? Pak na mě pohlédne a já pochopím. To jasně modré má po Verity, to je jisté, ale to druhé. "Neposadíme se?" Zeptá se Verity. "Klidně se usaď." Kývnu a usednu za stůl. Verity se unaveně složí na židli a po očku pořád kontroluje malého.

"Jak se jmenuje?" Zeptám se ze zájmem. Verity chvilku přemýšlí, i když vůbec netuším o čem. Snad nemá sklerózu a nezapomněla jméno svého syna. "James." Zašeptá potichu a hraje si z nehty. James. Jame. Jimm!  "A ty mu říkáš, jak?" Zeptám se. "Jame nebo James." Odpoví.

"A co potřebuješ?" Zeptám se po chvilce. Verity se kouše do pusy a hraje s prsty. "Potřebuji se na pár měsíců někde skrýt." Zašeptá a s očí jí vytrysknou slzy. "A proč?" Zeptám se i když to vím. Verity si utře cípem trička oči a smrkne. "Mycrofte jdou po nás. Musíme se někam ztratit. I hned!" Zašeptá naléhavě a škytne. "A kdo?" Zeptám se znovu a nabídnu jí mentolku. "Mycrofte nedělej, že nevíš! Fízlové. Prosím, najdi nám nějaké útočiště. Klidně budu bydlet i u nádraží nebo u hřbitova, ale prosím schovej nás s malým." Nahne se ke mně. V jejích očích je vidět strach, smutek a znovu strach. Vzdychnu a kývnu. "Děkuji to, Mike." Poděkuji. "To Mike si odpust."

"Máš asi falešné pasy, že." Zeptám se a Verity kývne. Z tašky vytáhne papíry a dá je na stůl. Vše bylo precizně vytvořené a na fous to bylo stejné. Jsem si jist, že kdyby mi neřekla, že je to falešné považoval bych to za legální. Každý z nich měl dva papíry. Jeden originál a jeden falešnej.

Vezmu si papíry Verity a podívám se na ně. Matka: Madelaine, Otec: Michael a samozřejmě i rodné číslo. Vezmu jejích falešný, kde má uvedené jméno Marty, což je geniální, protože, když se z příjmení Moriarty vezme ria, tak vznikne Marty, naprosto obyčejné příjmení.

Pak vezmu pas malého a prozkoumám ho. Matka: Verity Moriarty (Adéél), to je logické. Otec: James Moriarty. Papír my skoro vypadl s rukou. Cože?! Moriarty? A už vím, komu patří temně hnědé oči toho malého. Ale, na druhou stranu, jsem měl něco takového očekávat. Jen mi prostě připadne divné, že takový zločinec má dítě.

"Postarám se o lepší papíry. Tyhle jsou dobré, ale potřebuje to lepší. Jaké chceš mít jméno?" Zeptám se a přichystám si propisku. "Já bych si nechala Verity." Zašeptá potichu. Kývnu. "A maličký?" Zeptám se. při slově maličký se Verity rozpláče a rychle zašeptá. "James-" A pak hlasitě škytne. "Evill." Zašeptá druhé jméno. Evill jako zlo nebo špatný. Kdo jiný by byl schopný dát svému dítěti jméno Evill než kriminální konzultant. "A příjmení?" Zeptám se znovu. Verity očividně přemýšlí a nakonec zvolí. "Marty." Já jen kývnu hlavou a začnu vše vyřizovat.

"Mycrofte a kde budeme bydlet?" Zeptá se opatrně Verity. A další zádrhel. Možná by mohla bydlet u nás. Emily by jí... Ne, to nepřichází v úvahu. Nějaký malý byt. Hodně nenápadný a tichý. Někde uprostřed davu, ale přesto ho nikdo nevidí. "Baker street." Nakoc zvolím. verity na mě hledí a v očích se ji míjí hodně pocitů. " A nebude tam teď hodně novinářů?" Zeptá se opatrně. Zase ta chátra novinářská. "No, když přijedeme v noci, tak tam nikdo nebude. A nemusíš přece bydlet v bytě B. Paní Hudsnová má i C, i když tam není kuchyň. Asi budeš bydlet v C a do B budeš chodit vařit." Uzavřu kapitolu a začnu se balit. "Kam to jdeme?" Zeptá se vyděšeně Verity. "Přece do Baker street."

------------------------

Zaklepu na dveře a čekám na paní Hudsnovou. Ta se přišourá za pár minut se slzami v očích. "Mycrofte." Začne brečet a vrhne se mi do náručí. Těsně za mnou stála Verity a když se paní Hudsnová vrhne do náručí, všimne si jí. Přestane mě objímat a odstrčí mě.

"Verity?" Zeptá se pochybovačně a pohlédne na dítě v její náručí. Verity je celá napuchlá od pláče a špinavá. "Pane Hudsnová." Vrhne se jí do náručí. "My jsem mysleli, že se ti něco stalo. To je tvoje dítě? A to dítě je koho?" Ptá se rychle. Když jí Verity ukáže Jame, široce se usměje. "Je nádherný. Koho my to jen připomíná?" Ptá se sama sebe. Verity na mě hodí zoufalí pohled, protože se bojí, že paní Hudsnová přijde na to, že to dítě je toho zloducha. "Ale pojďte dál." Popohání nás a utírá slzy.

Uvede nás do bytu, kde sedí zničený John. Verity ztuhne a malý jí skoro vypadne s rukou. "Johne." Osloví paní Hudsnová sedící mrtvolu v křesle. Ten se jen smutně podívá a opět upře zrak na křeslo, které patřilo Sherlockovi. Najednou se podívá znovu a uvidí Verity, která se krčí za paní Hudsnovou. "Ty jedna mrcho." Vykřikne John a rychle vstane. "Johne, vím, že jsi smutný ze smrti Sher-" nedomluví paní Hudsnová, protože John začne nepříčetně hulákat. "Ty jedna kurvo! Proč si to vše udělala? Ty jsi zařídila vraždu Sherlocka! Ty!" Křičí. Verity se rozpláče a malý v její náručí taky. "To je jediná věc, která ti jde!" Huláká John a pomalu se k ní přibližuje. "To dítě je Sherlocka, že?" Vyprskne. Paní Hudsnová vyjekne a všechny pohledy se upírají na Verity, která se krčí v rohu s James. "Ty jsi ho uhnala, ty děvko! Ty!" Křičí John a shazuje ze všemi věcmi, které mu přijdou pod ruku. "Zlodějko srdcí." Zařve John. V tu chvíli se Verity neudrží a narovná se. "Ty jeden sobče. Proč bych ho měla mít s Sherlockem, když jsem ho naposledy viděla u soudu? Mimochodem, bylo sladké, jak jsi ho vyzvedl s cely. Tak krásně by jste se k sobě hodily, starý mládenče." Vyprskne a pak se zle usměje. John stojí jako opařený a kouká na ní. "Takže, jsi to byla ty! Ta žena se zelenými oči a černými vlasy. Ta, která celou dobu brečela. Proč jsi tam byla? Chtěla jsi zase vidět Sherlocka?" Zeptá se hystericky John. "Vidět? Jeho? Toho egoistu? Proč?" Zeptá se bojovně Verity. "Protože ho miluješ." Zařve hystericky John. Teď to tedy vyznělo hodně žárlivě. Verity se hluboce na dech a vezme svého syna a ukáže ho všem. "Jediný koho jsem, kdy milovala, byl muž, který si dnes prostřelil hlavu na nemocnici v Bartsu." Zařve a ukáže všem oči Jamese. Temně hnědé oko, které sjíždělo svým pohledem všechny v místnosti. "Moriarty." Zašeptá potichu John. 

"Kdo si dá čaj?" Zeptá se najednou paní Hudsnová a začne chytat vodu do konvice. "Já." Poprosím a Verity taky kývne.

Když všichni popíjíme čaj, Veritin syn spokojeně sedí na jejím klíně. Najednou se nahne pro zkumavku a pohlídne si jí. Verity se začnou znovu kalit oči, John smrká a já? Já čekám, co se z toho malého vyroste. Dal jsem přece slib, ne?