V závanu Sherlocovy dýmky

Známe se už tak dlouho/ Speciál za 1K

Na záda hodím svojí lady, která mě už dva roky provází mým životem a je mou obživou. Do kapsy dám pár papírků, které mi zajištují život pouliční krysy. Možná bych si měl zvednou ceny za zabíjení lidí.

Po dlouhém a náročném dnu, plné krve a hádek se konečně dostanu do domu, proti, kterému je páchnoucí stoka úplný Hilton. Šedá, polorozpadlá budova, kde sídlí invidia s celého širokého okolí. Děvky, které se prodávají za směšné peníze, drogový díleři nebo jen lidi, kteří byly vyhozeni ze středu společnosti a teď sídlí tady. Jednoduše skládka lidstva.

Napřed musím projít přes odpornou halou, která je celá špinavá a pod gauči se skrývají krysy, které přenáší jen neštěstí a záhubu. Když jsem už skoro u konce haly ozve se hlas, který nerad slyším.

"Sebastiene Morane. Na slovíčko." Zahlaholí mužský hlas, který ze srdce nesnáším. Změním směr a jdu si poslechnou nějaké příšerné kecy o tom, že se ten nájem sám nezaplatí.

"Tady jsou ti prachy, které si účtuješ za ten příšernej byt." A položím balíček peněz na omšelí stůl. V křesle sedí Peter Wipol, můj přemilý domácí. "Brzdi se, Morane. Mluvíme tady o něčem jiném něž o penězích, ale když jsi byl tak ochotný a dal mi, tak já si je vezmu." Zašveholí a popadne rychle balíček bankovek a usměje se. "Zlodějský prase." Zahučím a opřu se o stěnu.

"Máme nového nájemníka." Pronese a dětinsky se hraje z propiskou. "A co já s tím? Mám mu udělat uvítací party z balonky?" Zeptám se ironicky a zapálím si. Popotáhnu a vypustím hustý kouř, který je mi jako pohlazení na mém zničeném srdci. "A ten nájemník, zaplatil o hodně víc než ty. Tak se spakuj a vypadni." Ohlásí a škodolibě se na mě koukne. "Ty hajzle jeden. Platím ti tolik, že by to stačilo na vilu v Bavery Hills. Ty jsi jen zlodějský prase." Vyjedu a přitlačím ho ke zdi. "Ale Morane, nebuď hned tak hrrr."Posmívá se mi. Najednou se v jeho ruce objeví nůž a silou mě bod do rameny. Svět se semnou najednou otočí. Zavyju a pustím ho. Ten se jen zasměje. Popadnu batoh a vydám se do svého minulého bytu.

Do prdele. To rameno potřebuji k práci. Kudy jdu, tam se objevují skvrny od krve. Nejednou mi připadne, že batoh v kterém schovávám svojí krásku, váží tak snad 100 kilo. Z ramene tečou hektolitry krve a máčí mi moje olivové tričko z tygrem na prsou.

Námahou se opřu a z kapsy vyhrabu rezavý klíč. Otevřu dveře, odhodím bágl a jdu si tu ruku vyčistit. dezinfekci tu nemám, protože minule jsem si poranil nohu a na tu jsem vy potřeboval celou lahvičku.

"Zdravím, tygře." Ozve se tichý hlas u mého ucha. "Vypadáš znaveně. Co pak se stalo, blonďáčku?" Zeptá se ten hlas znovu a mlaskne. Zní neuvěřitelně psychopaticky. "Kdo jsi?" Zeptám se a malinko hýbnu hlavou. Na mém rameni přistane hebká, hodně bledá ruka. Nehty zarovnané, jen na pár místech záděry. "Chceš to vědět, tygře?" Zeptá se znovu a prstem mi přejede po klíční kosti. "Vzrušuje tě to, tygře? Miluji ten pocit být králem." Pronese a drápne mě prsty. Po jeho drápanci, zbydou jen červené stopy. Nadechnu se a chytnu se o linku barvy prachu. Najednou se mnou celý svět, otřese a já padám. Do hlubin svého nitra. Padám dál a dál....      

 Vyděšeně se vzbudím a ihned ucítím tu příšernou bolest. K mému překvapení je celá rána vydezinfikovaná a obmotaná čistým pruhem látky. Všechny škrábance, které mám na těle jsou taky čisté a ty největší obmotané.

"Krásnou práci jsem odvedl, že. Dostat tě na postel, to byla fuška. Kolik zatraceně vážíš? Tunu?" Zasměje se hlásek a obmotá mi nový obinadlem rameno. Zaostřím a nade mnou se shýbá nějaký mladík. Tak o pár let mladší než jsem já. Uhelné vlasy má rozčepýřené na všechny světové strany. "Takže, to všechno jsi udělal ty?" Zeptám se a syknu, když svými prsty přeje po ráně. Ten se jen podivně usmál a začal mi dál čistit rány.