V závanu Sherlocovy dýmky

Být či nebýt padouchem

Verity:

Myšlenky:

On se plně zbláznil. Mám se přidat? K němu? A té žíznivé chásce. Ale na druhou stranu, bych zase měla bezpečí. A zvládne to Sherli? Navařit si, uklidit, vyprat? A co Jimm? Dokáže to? Sám. Já nevím. Já prostě nevím.

"Tak co, Verity? Kam se přidáš? Ke mně nebo k detektivovy ze srandovní čepicí?" Zeptal se Jimm a přihnul si s lahve. "Už nepíj. Dělá ti to špatně na nervy." A chytnu tu láhev. Jimm na mě hodí naštvaný pohled a mrští se mnou o zeď. "Au! To bolí." Zakřičím. "To je účel, Verity. Mysli! Co je výhodnější." Sykne Jimm a pustí mě. A opět se vrátí ke své wisky. "Prosím, nech mi čas na přemýšlenou." Zaprosím. Jimm se napřed podívá na láhve, která je už prázdná a pak na mě. "Když jsi to ty." Prskne a odejde. Takže, mm nějaké hodiny na přemýšlení. Snad.

"Slečno, pan Moriarty vás očekává v hlavním sále v přízemí." Pronese nějaký sluha a na postel mi položí úhledně složené oblečení. "Máte přijít co nejdříve." Dodá a zmizí.

Jako tohle si mám vzít. Jimm mi poslal krátké černé šaty, boty na zabijáckém podpatku a aby toho nebylo ještě málo, tak jsem v krabičce našla diamantové náušnice. Já budu vypadat jako šlapka! Ne, vypadat . Já jí skoro jsem.

No... Musím uznat, k mé nevoli, že mi to celkem sluší. Bože, já jsem narcis. Tak a hurá do sálu.

Tady to není. Tady také ne. Aby, jste pochopili tento palác má tři patra a bazén na terase. Takže je trochu složité najít hlavní sál.

Že by, to byly tyhle dveře? No, za zkoušku nic nedáme.

„A Verity. Pojď k nám." Ozval se hlas od dlouhé stolu. Všude seděli muži a hlasitě o něčem diskutovali. Pak najednou utichli a všichni do puntíku se podívali na mě. Některým přeskočili jiskry v očích, někteří odvrátili hlavu a pár volů na mě pořvávali hlasité nadávky.

„A jako kam si mám sednout? Na zem?" odpovím a rozhlédnu se. Jimm sedí v hlavě stolu a vedle něho je židle. „ Verity, Verity. Pojď a usaď se na židli vedle mě." Řekne pobaveně. Všichni na něho zírají a někteří to berou jako žert. Tak se vydám pomalým krokem ke své židli. Šaty jsou zatraceně krátké a pořád mám nutkání si je potahovat dolů. Já a vysoký podpatek? To moc nejde dohromady. Kdybych nešla pomalu byla bych už asi na zemi. Ne možná. Určitě.

„Tak pánové, lady se už konečně dostavila tak můžeme začít. Verity, máš slovo." Řekne Jimm a v očích mu zajiskří. Já? Mluvit? Tady?

„Ehm.. Jsem Verity Adéél." Vydám ze sebe jedinou hlásku a koukám na ty žiznivé muže. Někteří se pousmějí a mrknou. Slizouni. Je vidět, že Jimm už vře a tak mě rychlým pohybem ruky stáhne na židli. „Opovaž se koketovat!" prskne výstražně a začne mluvit na přítomné páni. Tak to bude dnes nuda.

„Verity co si o tom myslíš?" pronese Jimm. Pár mužů se zasměje. Já vám úkažu. „Ty drogy bych radši vezla do Cardiffu. Do letadla se nedostaneme a podzemí je to náročné. Ve vládě je jeden poslanec, které vaše štědré úplatky milerád vezme." Dořeknu a usměji se. Muži na mě koukají s vyvalenými oči a pak začne Jimm tleskat a za chvíli tleská celý sál. „Zeptej se, jestli nemají nějaké otázky." Pobídne Jimm.

„Máte nějaké otázky?" zeptám se. „Ty jsi děvka Moriartyho?" zeptal se někdo. V mžiku je u něho Jimm a mlátí ho hlava nehlava. Pak ho přitlačí na sloup a zařve „Tvá manželka čeká dítě, že." Pronese a začne na něj mířit zbraní. „Ano, pane." Vykoktá mužík. „Jestli jí to řekneš ještě jednou, tvojí dítě nebude mít otce." Zařve a flákne s ním o sloup. Muž se zhroutí na zem a oddychuje.

„Ještě nějaké otázky. Pořádně si to rozmyslete." Pronese Jimm. Nikdo nic. „Konec porady. Zmizte." Zavrčí Jimm, sundá si boty, sedne si do křesla a otočí se zády k obecenstvu.

„Jak si to mohl dovolit!" Prskne Jimm a rozbije vázu. „Hlavně v klidu." Snažím se ho uklidnit. Chci ho vzít za rameno, ale jeho chladné ruce mě smetou s jeho ramen. „Nech mě!" zasyčí a vezme braň s rozbije lustr. Pak se začne zlověstně smát. „Jimmi, prosím. Kdo to bude uklízet." Zaprosím. Jimm se najednou otočí a usměje se. Mrazivě. Pak ke mně kráčí. Sakra, zeď. „Co jsi měla s Sherlocem?" zasyčí a v očích mu plápolá oheň. „Byly jsme jen spolubydlící." Pronesu. „Ale nekecej. Mám hodně velké důkazy, že jste nebyl jen spolubydlící." Prskne a vrazí mi facku. Jak to mohl udělat? Proč si to nechám líbit? „Už se mi neukazuj!" zařve a za zápěstí mě vyvleče ze sálu.

„Bille, zaveďte slečno Adéél do pokoje. Zamknout!" Poručí a za ruku mě chňapne rusovlasý muž.

„Zde slečno." Ukáže na dveře, otevře a pak mě tam hodí. A zamkne.

I když to nechci přiznat, pokoj má styl. Celý pokoj je černý a tapety jsou rudé jako krev. Celkem hezkej pokoj.

Dnes byl tedy náročný den. Ahhh. Postel.