V závanu Sherlocovy dýmky

"Strýček Sebbi a taťka Jimmi."

Sebb:

"Zlatíčko, nebreč." Snažím se uklidnit malinkého, kterého opět chytla jeho brečící hysterie. Takhle křičet dokáže až hodinu. Jimm to minule měřil a musel mít u toho špunty v uších, protože tvrdil, že by jinak ohluchnul.

Normálně stačí, malého jen pochovat a líbnout do vlásků, ale dnes na ně moje triky neplatily. Škubal se, pištěl a ve tvářích začal brunatět. "Jimme, tak mi pomoz." Vybídnu Jimm, který spokojeně odpočívá na gauči a láduje se vánočním jogurtem. "A to jako proč?" Zeptá se nezaujatě a dál sleduje televizi. Už to nevydržím, dojdu k němu a vyrvu mu, ten zpropadený ovladač. "PROTOŽE, JE TO TVOJE DÍTĚ!" Zařvu a podám mu Jemíka. Ten začne ještě víc brečet. Jim olízne lžičku, odloží jogurt a štítivě vezme do náručí svého syna. Syna. To zní hodně divně. Podloží mu hlavičku a začne s ním chodit po místnosti. A něco mu brouká.

Uff. Dnes jsou vánoce a já nemám nic napečeného. Ty muffiny jsem snědli v noci, když měl malý hysterák nebo je jen snědl Jimm u nového hororu. Prostě rodinná idylka.

Verity je pořád v komatu, ale doktoři nám dovolili, aby jsem jí v kolečkovým křesle převezli k stromku. Třeba se vůňi stromku, hraní koled a smíchu malého probudí.

Přičichnu k tričku a chce se mi zvracet. Já jsem se tři dny nekoupal! Ježiš, hned to musím napravit.

Jimm:

Evile maminka spí

nikdo neví, kdy se probudí.

Proč jsem radši nepadl, to toho komatu já.

Bylo by to lepší pro oba.

Maminka sní a já v noci bdím.

Když pořád brečí a skuhráš.

Nervy my to drásá.

Někdy mám chtíč tě zabíti, ale pak si uvědomím, že jsi pro mojí manželku důležitý.

Eville drž se radši odemě dál

mohl bych ti psychicky týrat

nemusel by jsi to strávit, noční můry by tě proháněli.

Ale i přesto by mi lichotilo, kdyby jsi na mě nehleděl jako na psychopatha

jen malinko podivného fotra.

Dávám ti svolení mít někoho rád a šťastný být.

Pokud mě někdy uvidíš, a já se modlím, ať radši ne,

nezazlívej mě.

Drž se dál, Eville.

Opatruj maminku, buď silný a na svého otce zapomeň navždy.

Broukám Evillovi, který zaručeně zase usnul a spokojeně se uvelebil v náručí. Upřímně na Evilla jsem si celkem zvykl. Na jedno hnědé oko a na to druhé, které zdědil po ženě, která je jediná na mém světe. To zní hodně přitepleně! Ten kluk má na mě divný vliv.

Sebb:

Po krátké koupeli se rychle vrátím do obýváku. Ano, mám strach. Jimm by byl schopný malému cokoliv udělat, i když si myslím, že by po tom týdnu mu nic neudělal. Ale nemůžu to riskovat, že se snížkovi něco stane.

"Drž se dál, Eville.

Opatruj maminku, buď silný a na svého otce zapomeň navždy."

Slyším tichý hlas jak zpívá nějakou básničku. Nakouknu dírkou a vidím zázrak. Jimm drží malého a něco mu zpívá. Ten se uvelebí a usne. Jimm se pousměje a vloží ho do malé sedačky. Pá se hluboce nadechne, přejede si rukou po obličeji a najednou je to zase ten starý a nevrlý Jimm. Co to saktiš bylo?

"Sebb, nestůj jen tak za dveřmi." Uslyším Jimm. Jaj. "Hezká básnička." Pochválím a čekám reakci. jsem připravený na křik, hádku a uraženost, ale to co se mi dostalo mě naprosto vykolejilo.

"Na jakou?" Zeptá se a dál věší baňky. Ten strom je už celý přeplněný a vypadá přeplácaně, ale přece to Jimmovi nebudu říkat. "No, tu, kterou jsi teď zpíval." Vysvětlím rozpačitě. " Já jsem něco zpíval? Nepamatuji si. Přivez Verity jo." Poručí a začne chystat vánoční večeři, kterou jsem já uvařil.

Nakonec ze společnými silami dvou sestřička, dokážeme Verity dát na vozík, připnout na hromadu přístrojů a dovést do obýváku. A můžu vám říct, nic jednoduchého to nebylo.

"Konečně jste tady." Prohlásí Jimm a vezme vozík s Verity. Ta má pořád zavřené oči a oddechuje. "Tak Verity. Vše jsem udělal. Umyl jsem okna, vyluxoval a s velkou pomocí Sebb jsem připravil večeři. Máme krocana s typickým bramborovým salátem. Máš radost?"Zeptá se Jimm a celou večeři s ní evde tento rozhovor. Malinký spí v sedačce a pod stromkem jsou dárky. Jsem zvědav, co řekne na dárky Jimm.

"A máme tady dárky. Tento je pro Sebba." Prohlásí Jimm a podá mi měkký balíček. Rozbalím ho a vypadne na mě zelená šála s maskáčovým vzhledem a zelená parka s podšívkou. "Je skvělá, Jimmi. Děkuji." Poděkuji a políbí ho na tvář.

"A tady je pro našeho nejmenšího. Krásné body, kalhoty a tričko od značky Westwood. Limitovaná edice." Prohlásí a vezme do náruči malého a ukáže mu dáreček.

"Vybral jsi dobrou velikost?" Zeptal se tichý až mírně zastřený hlas. Ani minutu nečekám a vrhnu se na Verity, která po týdnu otevřela své krásné safírové oči. "Sebbe."Vykoktá a s oka se jí vykutálí slza. "Kde je můj maličký?" Zeptá se a já jí umožním výhled na Jimm, který stojí vyjeveně v sobí svetru a v náručí drží Jemsíčka. Do očí se jí dostanou slzy. "Tohle jsem si vždy přála, kluci." Poví tiše a napřáhne ruce. Jimm se k ní rozeběhne a do náručí jí dá její miminko.

Najednou si připadnu zbytečný. Oni jsou rodina. Verity spokojeně svítá malinkatého a Jimm ji drží za ramena. Láskyplně? Možná.

"Sebb, pojď." Poprosí Verity a napřáhne volnou ruku. Mám tu nejlepší rodinu na světe. I když k ním relativně nepatřím, ale i přesto. "Jak se jmenuje, naše zlatíčko?" Zeptá se a v tom okamžiku mi dojde, že ani neví jak se jmenuje. "James Evill Moriarty." Prohlásí pyšně Jimm. "Budou se mu smát." Vyděšeně zasténá Verity. "Je to náš Jamsíček Evilek." Prohlásí a políbí snížka na čelo. Ten se poprvé usměje. "On se usmívá." Září Verity a pyšně chová Jemsíčka.

"Tak pojďme se vrátit k dárkům." Pobídne nedočkavě Jimm a začne vytahovat nějaký balíček z hromady. "Verity." A podá jí balíček. Ta to otevře a z očích se jí začnou valit slzy. "Co je to?" Zeptám se. Verity ukáže medailonek na zlatém přívěšku. Pak zmáčkne nějaké tlačítko a otevřou se čtyři okínka. Na jednom je vyznačený tygr, na druhém úsměv, na třetím je kopí a na posledním otazník, který se kroutí do tvaru J. "Děkuji, Jimme. Je to ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala." Vykoktá a pověsí si ho na krk. Jimm se tváří chladně a jen nepatrně se usměje. "Teď tu mám já pro vás dárek." Řekne nečekaně Verity a dojede vozíčkem k jedné skřínce a vytáhne malý balíček.

"Pro nás všechny." A ukáže ho. Na obrázku je koláž ze všech fotek okolo její těhotenství, ale poslední okenko, kde má být obrázek miminka je prázdný. "Počkej." Vykřiknu a z kapsičky vytáhnu fotku maličkého, jak se šklebí. Verity se rozesměje a vloží jí tam. "Zlatíčko." Promluví k Jemíkovi a obejme ho.

"Díky, kluci za nejkrásnější Vánoce na světe."

-----------

Tadá. Vánoční díl, který jste snad tak moc těšili. A teď si připravte kapesníky, přesouváme se do dílu Raichenbach. Budu brečet.

S láskou Anna