Room-Mate

~1~

Nikky

„Zase?!" „Říkám ti, že buď ho zabiju, nebo se odstěhuju!" Dosedla jsem ke stolečku v kavárně, tašku hodila na zem a vyčerpaně složila hlavu do dlaní.

„Nikky..." „Buď a nebo. Já už to nezvládám." Zamumlala jsem objednávku k obsluze a pak, laxně vmíchávala cukr do latte.
„Zvol tu druhou možnost, prosím. No konečně!" Koutky, které se mi stočily do úsměvu, se roztáhly v pobavené vyprsknutí smíchy. „Ale v případě té první, zajistím ti alibi." „Dík, jsi fakt kámoš!" Lottie se pobaveně uškrnula.

„Co se stalo tentokrát?" „Další exekuce." „To si děláš srandu?!" „Ne. Říkám, že už nevím co dělat. Vzal si další půjčku, nevěděla jsem o tom. Mám jediné štěstí, že tu hádku slyšeli sousedi a exekutorce, která si přivedla i policii dosvědčili, že já o ničem nevím a jsem ve všem naprosto nevinně. Nebýt nich, tak jsem i bez mobilu. Když jsem odcházela, akorát odnášela nějaká parta chlapíků spotřebiče."
„Na co si ji vzal?" „Na chlast. Kdyby to alespoň utratil za něco potřebného..." „Můžu se domluvit s mámou, můžeš bydlet u nás." „To ne, už tak tě dost využívám." „A na co budeš doma čekat? Až odpojí elektřinu, vodu? Až tě zase zmlátí...?" Syknu a pokouším se stáhnout zpět ruku, na které ještě před pár dny byla sádra a zdobila ji nehezká jizva po operaci. „Něco si najdu. Ale nebudu tam, slibuju. Vypadnu, jak nejdřív to půjde."

„Nikky?!" Zvedla jsem hlavu další ráno, a podívala se na osobu, řítící se školní chodbou. Měla oči doširoka rozevřené a plnily se ji slzami. Se syknutím jsem ji nechala, aby si prohlédla mou tvář, po útoku otce.
„Nikky... To je hajzl! Proč?!" „Tady ne." Stala jsem se centrem pozornosti, a to jsem nechtěla. Odvlekla jsem Lottie na záchody a tam se sesypala.
Několik dlouhých minut jsem nebyla schopná ze sebe dostat ani písmeno. Až když bolest, kterou moje tělo při pohybu zažívalo, se otupila, dostavil se vztek a mohla jsem promluvit.

„Vrátila jsem se domů a přísahám, že nevím, kde vzal zase na chlast peníze, ale byl... Na sračky. Sotva stál...
V kuchyni s ním bylo pár dalších chlapů a hráli karty a on že mě prohrál. Že mám jít s tím jedním k sobě do pokoje a udělat to, co se od kurvy čeká. Odmítla jsem a on zaútočil. Když se mnou skončil, ten chlap, který mě vyhrál mi řekl, že od takové děvky, by si nenechal ani vykouřit. Bylo jim jedno, že plivu krev a-" Zavrtím hlavou a nejistě stisknu zápěstí pravé ruky.
„Zamkla jsem se v pokoji a ráno byli všichni pryč. Na stole vzkaz, že až se vrátí, tak bude uklizený ten bordel po nich."
„Nikky... Pro Boha! Zavolám mámě! Takhle to dál nejde!" „Lottie..." „Neodporuj! Podívej se na sebe!" Vřísknu a ona mi vyděšeně prohlíží pravačku. „Vždyť to bude minimálně naštíplé! Nikky! Musíš do nemocnice a musíš od něj, jinak dopadneš jako tvoje máma! Já nepůjdu i na tvůj pohřeb, rozumíš?!" Kývnu, polykám slzy a o dvacet minut později, se dívám na slzy její mámy. Objímá mě, konejší a odváží k doktorovi.

„Nikky, ahoj. Rád tě vidím." „Loui, ahoj." Zoufale si povzdechne, drží mě za ramena a vrtí hlavou.

„To je dobrý." „Ne, není to dobrý. Na ženskou vztáhnout ruku, je fakt zvěrstvo, kor na dceru. Jak ti je? Víš, že mě lhát nemusíš." „Jak myslíš?" „Neodvažuju se domýšlet." „Teď už mi je dobře." Kývne a sevře mě v náručí.
„Víš moc dobře, že tady můžeš žít. Nikdo tě nevyhodí a všichni tě tu máme rádi." Kývám a stejná situace se opakuje i s Danem. Vítá mě, několikrát se ptá, jestli by nebylo lepší zajít za tím kreténem a ručně si to s ním vyřídit...

„Tak se ho zeptej!" „Nebude chtít holku." „Brácha! Ona si hledá byt mermomocí, je tu dva měsíce a podle svých slov nám překáží, což je kec... Myslím, že ona si po tom všem, zaslouží soukromí! Zkus Nialla požádat, jestli by si ji k sobě na nějaký čas nevzal. Vždyť má brigádu, na nájem mu půlku dá." „Ségra, chápeš, že on chce do bytu za prvé kluka a za druhý, ne malý kuře?!" „Oh, promiň, já zapomněla, že on jako dvacátník, je vlastně už nad hrobem."

Mrkám za rohem a poslouchám hádku Louise s Lottie. Spěšné kroky a já skáču šipku do výklenku vedle skříně. Louis přes rameno huláká, že se kohosi zeptá a prásknutí dveří značí, že je pryč.
Lottie se na mě naculuje, nehne ani brvou, že by něco s Louim řešila a já po jakési náhražce obědu, usedám za počítač a jako každý den obvolávám inzeráty s nabídkou bytu k někomu.

Zbývají mi poslední dva, dávám do nich veškeré naděje ale prvně se ploužím dolů pro kávu.

„Řekl jsem mu to a nechce." „Je debil?!" „Nechce holku do bytu." „Řekl jsi mu, co se ji stalo?!" „Nemyslíš, že bych porušil slib?! Snad jsme ji všichni slíbili, že nikomu neřekneme, jak ji ten parchant týral! To jsem měl dojít za Horanem a oznámit mu, že potřebuju aby ubytoval u sebe týranou holku, několikrát zmlácenou, s psychikou naprosto v hajzlu?!" „Ne, to asi ne..." „Hele, volal jsem i Zaynovi, Jamiemu, obvolal jsem všechny kámoše, zainteresoval jsem i Liama s Harrym, všichni se dívají po volném bytu. Neví důvody, ví jen, že to spěchá."

Chuť na kávu přešla, zamkla jsem se v pokoji a znovu rozjela web s inzercí.

„Hledám spolubydlícího! Podmínka: kluk kolem dvaceti let. Lokalita: centrum Londýna, podkrovní byt v novostavbě. Nájem dle dohody. Kontakt: HoranNiall @gmail.com"

 Vytřeštila jsem oči na monitor a raději inzerci zavřela. Možná jen shoda jmen, ale nejmenuje se ten kluk od Louise Niall?