Room-Mate

~17~

Niall

Viděl jsem v jejich očích nerozhodnost a mně, po strašně dlouhé době najednou vadilo to, čím jsem.
Zdárně jsem posledních pár let mlžil o své rodině. Byl jsem jen kluk, co odešel z domova, aby se měl líp. Všichni mi to žrali a já se svěřil jen těm, u kterých jsem věděl, že mě nezradí. Nepotřeboval jsem si dělat přátele jen proto, aby mě pak chodili ždímat a čekali, že když budou potřebovat, tak jim finančně pomůžu.
Můj táta tak naletěl, jako kluk několikrát, já tu stejnou chybu udělat nechtěl. Teď měl k padesáti a jeho nejlepším přítelem byla má máma a psi.
Ani lidi, kteří pro něj pracovali, se nemohli nazývat jeho přáteli, byť je zval na vánoční večírky, chodil na jejich narozeninové oslavy a znal jména jejich dětí.

Ani na vteřinu mě však nezachvátil pocit, že říct to Nikky, byla chyba. Nebyla. Její nerozhodnost, strach a šílený pocit nejistoty, zda je pro mě dobrá, mi jen potvrdilo, že je pro mě ta nejlepší.

„Dej mi šanci." „Nebudeš litovat?" „Budu litovat, pokud mi dáš soucitnou pusu, poděkuješ mi za bydlení a půjdeš vzbudit Louise, že se vrátíš bydlet k nim... Nemůžeš mě opustit." „Opravdu ti nevadí moje minulost?" „Vypadám, že mi to vadí?" „Ne." „Nikky, kašli na minulost. Se mnou mysli na přítomnost a budoucnost." „Dobře." „Nebudeš litovat." Pousměje se, kývne a obejme mě kolem krku. „Dáš mi pusu?" „Ne, ty mi ji dáš sama." „Skloníš se?" Drze jsem se usmál, ona mi zákeřně přejela nehty přes žebra. Se syknutím jsem se sklonil a než mě políbila, vítězoslavně se smála.
Hladové líbání, zoufalé doteky... Položil jsem ji do postele a nalehl na ni. Poraněnou nohu mi omotala kolem pasu a spokojeně zakňourala, když jsem ji chytil pod zadečkem a přitiskl ji k sobě silněji.

Mazlili jsme se, šeptali si tiché slůvka, sliby... Zabušení na dveře nás vytrhlo z romantických minut.

„Budeme dělat, že tu nejsme?" „Jsem zbabělec, ano." Přikývl jsem a znovu ji začal líbat. Louis se nevzdával. Po deseti minutách, kdy se mi bušení do dveří zavrtávalo do mozku, jsem se začal zvedat s komentářem, že jej strčím ze schodů, hňupa. Jenže on to najednou vzdal. Poslední vzteklé bouchnutí a bylo ticho.
Nikky mě stáhla zpět a hladově políbila. „Nemusí zamykat, stačí, když za sebou zabouchne." Vyprskl jsem smíchy a přetáhl přes nás peřinu.

Mazlit se, líbat se a povídat si, jsme vydrželi až do jedný odpoledne. „Mám už hlad..." Jako malá. Nikky zakňourala, chytla se za bříško a ublíženě na mě pohlédla. Jasně, mohl jsem hned říct, že pro něco skočím, ale...
Překvapeně se dívala, jak jsem si boxerky stáhl o kousek níž. „Něco teplého do bříška?" Vybuchla smíchy, fakt se rozplakala a přelezla ke kraji postele, kde jsme stál.
Něžně mě líbala na podbřišku, nezapomněla používat jazyk... „Fuck! Nikky, kurva..." Se zachrčením jsem ji chytil hlavu a donutil ji, aby ji zaklonila. Surově jsem ji líbal a potlačovat nadrženost, která byla na maximu.
Pracně se dostala na nohy a slastně zasténala. Tiskla se ke mně, já ji tlačil a ona měla v očích hlad. „Nemáš mě zlobit." „To zlobení, je vzájemný." Výstřih tílka lákal, sváděl.
„Půjdeme se dolů najíst a pak se sem vrátíme?" „Vzrušíš mě a pak chceš jít jíst?" Nespokojeně jsem mlaskl a vsunul ji dlaň do kalhotek. Sevřel jsem ji zadeček a zakousl se ji do krku.
„Zvykej si." Zasténala mi do ucha a odstrčila mě. Se smíchem jsem ji u dveří doběhl a tiše jsme se plížili ze schodů.
Dole ani noha, jen na ledničce vzkaz. Lottie šla do školy a Louis to vzdal. Prý, až se bude máma ptát, jestli nemá nějaké zprávy o Nikky, tak nás hezky napráší a nezapomene dodat, že nejenom že spolu bydlíme, ale sdílíme i jednu postel. Šmejd.

 ********************************************************
Děkuji :o) ♥♥♥