Room-Mate

~33~

Niall

„Řekl jsem i to, že kdyby byla kluk, byl bych bisexuál... Je úžasná." Uchechtl jsem se a otřel si oči.

„S ní je všechno jiný, mami... Když jsem ji řekl, že žijete na panství, že jsem kluk ze zazobané rodiny... Shazovala se. Nemůže přece pro mě být ona dost dobrá... Jenže je nejlepší a já nechci jinou. Všechno moje ex, byly coury. Šly jen po penězích, ale ona? Pořád má brigádu, vydělává si sama na sebe... Dává mi půlku na nájem... Nechce, abych ji vydržoval, byla by snad i nejraději, kdybych ji ani nekoupil blbou čokoládu.
Ona nechce moje peníze, chce mě. Jenom mě. I kdybych neměl ani penci, bylo by ji to jedno. Jestli-jestli ji nezachrání a umře mi, tak... Nebudu tady. Ne bez ní." Máma lapla po dechu, ale mlčela.

Byl jsem ji za to vděčný. Určitě si říkala, že to jsou plané kecy, ale já bych rozhodnutý. Pokud mi tam umře, tak já si něco udělám.
Nemohl bych ani vejít do bytu, vše by ji připomínalo... I centrum Londýna... Kamkoliv bych se podíval, viděl bych ji.

„Bude v pořádku, chirurgové jsou šikovní. Uvidíš! A pak, odjedete k nám... Ukážeš ji okolí, zůstanete tam na svátky, a třeba nakonec si tam něco najdete, nebo budete bydlet s námi. Vždyť sídlo je dost velké... Pro mě a tátu až zbytečně moc..." „Jo... třeba jo..." „Nialle! Bude v pořádku, věř mi." Pochybovačně jsem na mámu pohlédl, ale kývl.

Byl jsem otočený k oknům, díval se do ponurého počasí a klepal se.

„Niallerko..." Zachvěl jsem se a táta mě pevně objal kolem ramen. Řekl mi tak, jak mi říkával jako chlapečkovi a já mu věnoval křečovitý úsměv.
„Bude v pořádku." „Kde je máma?" Dal mi do rukou kávu, ani jsem jej neslyšel, že přišel. „Odskočila si a volala ji Jay..." „Aha..." „Věř nám." „Co když ne? Tati, ona mi nesmí umřít, já bych to bez ní nezvládl." „Já vím... Máma mi to řekla."
To jsem byl tak ponořený do myšlenek, že jsem neslyšel ani jejich hlasy?
Objímal mě tak, jak to umí jen tátové a dal mi pusu do vlasů. Snad po sto letech... „Je to bojovnice, neboj se."

Opakoval to, co mamka. Že to bude dobrý, že to Nikky zvládne a pak nás odvezou oba pryč. Můžeme být u nás, jak dlouho budeme chtít. Ze školy nás oba omluví – musel jsem se uchechtnout. Ona mi tam bojuje o život a mě má zajímat škola? Umře mi a já půjdu za ní, tak co... - a až se Nikky zbráborá, odjedeme někam na dovolenou. Nebo jen my dva, aby nám nekřenili.
Tátův humor byl fajn, ale ne teď.

„Pan Horan?" „Ano?!" Otáčel jsem se a přehnaně rychle vyrazil k doktorovi.

**************************************************

Děkuju :o) Se uvidí, co bude v další kapitole O:) =)
♥♥♥