Room-Mate

~9~

„Šetřit nohu, nedošlapovat a tady máte recept do lékárny na mast." Podával doktor Niallovi recept a sestřička mi nesla berle.

„Počkáš v autě, hned se vrátím, ano?" „To máme asi po obědě, co?" Pobaveně se uchechtnul, hodil berle do kufru a mě posadil dozadu.
 „Tak, buď zavolám pro pizzu, nebo se stavíme třeba do KFC pro kyblík a nebo, než se vrátím namyslíš si, co by sis dala a skočím koupit do obchodu suroviny a pak ti předvedu, jak umím vařit." „To je ironie?" „Doufám, že budeš souhlasit s první nebo druhou možností." „Hm... Dala bych si plněné žampiony s nivou a hranolky." „To někde dělají?" „Ty to budeš dělat." „Ty si vážně zasloužíš, dostat na zadek!" Zamumlal mi do ucha výhružně a s nadšeným výrazem šlapal pak do obchodu...

„Mám loupat? Ruce mám zdravý." „Stačilo by mi, kdybys odhopsala na pohovku, pustila si telku a přestala se tak škodolibě uculovat." „Jak je libo, leprikonku." Se smíchem jsem dle jeho slov odhopsala, nohu si vypodložila polštářem a s nevolí si prohlížela, jak mám celý kotník nateklý a začíná hrát všemi barvami.
Zatímco on šaškoval v kuchyni, ze které se v nepravidelných intervalech ozývaly nadávky, já se snažila vnímat film. Snažila... Myslela jsem na tátu a na to, jak se – nečekaně – choval.

Věděla jsem, že u školy občas stál, ale z ní jsem už vycházela jako kluk, zadním východem. A po rozhovoru, který jsme spolu vedli... Měla jsem jediné štěstí, že to neřeší nějak soudně, nebo tak... Kdyby ano, obrátilo by se vše proti němu a o to on nestál.

„Omluv mě zítra... A nevím, kdy dojdu. Potkala jsem tátu... Mám naštěstí jen podvrknutý kotník, ale berle jsem vyfasovala a upřímně se mi ani do školy teď nechce. Možná by nebylo od věci, říct Louimu, jestli by na tebe nemohl čekat, nevím, co ten rapl udělá..." Odeslala jsem Lottie sms, obratem mi volala a následně psala sms, když jsem ji hovor tipla.

„To je hajzl!! Jak ses dostala do nemocnice? Proč jsi mi nezavolala?"
„Vyzvedával mě Niall, pozval mě na oběd..."
„Ačkoliv se mi příčí, co ti tvůj táta zase způsobil, nabízí se otázka; co máš s Niallem, Nikky?!"
„Nic. Co bych s ním měla mít? Jen spolubydlící."
„Jasně... A když tě pozval, řekl ti, že se vykašlal na přednášku, ve které psali dost důležitou práci?"
„Cože?"
„Brácha nad tím schízoval tři týdny předem, Niall to měl na háku, ale prej nikdo nečekal, že se sebere a vypadne. Kvůli tobě, což nikdo zatím ještě neví."

Škodolibost ze zprávy trylkovala a já už zbaběle neodepsala.

Niall

„Co je, cácorko?" „V kolik jsi končil?" „O tři čtvrtě na dvě." „Tak proč Louis ne?" „Prosím?" Posadil jsem se na konfereční stolek a podal ji pití. Propíchla mě pohledem a vytáhla se do sedu.
„Neměl jsi náhodou přednášku?" „Kdo mě práskl? Louis nebo Lottie, hm?" Stáhla se víc do pohovky, když jsem se nad ni naklonil.
„Cácorko, nechci domýšlet, co by se stalo, kdybych tam nebyl. Taky tě mohl sebrat a než bych tě našel... Pár hodin by to trvalo! Tvůj otec je vypitá troska, jejíž smrt by ti nesmírně ulevila. Mrzí mě, co ti udělal, opravdu.
Slibuju, že na tebe dám pozor a nedostane se k tobě, protože i když si teď hraješ na hrdinku, která mi spílá, viděl jsem tvoje oči v tu chvíli. Nefalšovaný strach, bolest... Postarám se, aby se to už neopakovalo."

Asi ji to odzbrojilo. Plaše se mi dívala do očí, pak kývla a než jsem si uvědomil, co udělala, zašeptala, že se mi asi něco v kuchyni pálí.

Celou dobu, co jsem stál nad pánvičkou, kam jsem až teď kladl žampiony, jsem si přejížděl dlaní po krku, kam mi dala pusu.

Už s nachystanými talíři, jsem se vrátil za ní. Zrudla a s tichým díky, si vzala talíř.

„Je to dobrý? Řekni, že jo, jinak-" „Jinak co?" „Ááá, už jsem skoro zapomněl, jak jsi škodolibá." Uculí se a s plnou pusou huhňá, že nechce být náročná, ale mohl bych vařit častěji, minimálně toto.
Po jídle se poskládá na pohovce a já hledám mastičku. Div mi nevyrazí zuby, když ji chytím za nohu.

„Co blbneš? Nechci ti ji uřezat." „Haha. Vtipnej." „Já vždy!" Hrdě se zazubím, něžně promazávám kotník a ona nechápavě zvedá obinadlo.

„Tvůj starý známý. Lékárnice říkala, že ti to mám stáhnout." Pohlédnu na ni, opět pohled vraha. „Není to fér!" „Co?" „Tys mě svlékl! A skvěle se tím bavíš." „Tys mě ale taky viděla!" „Ale tys chtěl svléknout." „V té době, jsi byl kluk. O kterém jsem si sice pak myslel, že je asi teplý, ale... Přece jsem tě nemohl nechat v tom obinadle. Za prvé nechápu, jak jsi tohle dokázala ukrýt," Zrudne a pleskne mě po ruce, když ji zatahám za výstřih tílka a přitom jej stáhnu níž. Uf, Baby...
„A za druhé, divím se, že jsi v tom dokázala dýchat." „Jo, to bylo trochu náročný." „Jen trochu?" „Fajn, dost!" Pobaveně se zubím, noha je zavázaná a nedá mi to, abych se nevrátil k naší konverzaci po telefonu.