Room-Mate

~31~

Niall

„Ne! Prosím!" Nikky vypískla a vytrhla se Danovi, který ji chytal. Zazíral jsem na hlaveň zbraně na straně srdce a před očima mi proběhl dosavadní život.
Stojí mi Nikky za toto?

„Nech ho! Půjdu s tebou! Jen ho, prosím, nechej!" „Zamilovaná chudinka. Stejná naivka jako ta čupka, co se nechala zbouchnout..." Nechápavě nakrčila čelo a já zuřivě přemýšlel, jak z týhle sračky ven.
Nepřicházelo v úvahu, že by s ním odešla. Jo... Stála mi za to.

„Tak střel, fetko! Myslíš, že pak s tebou půjde?! Zmizí z Anglie a ty ji už v životě nenajdeš!" Ozvalo se odjištění, Nikky se k nám rozběhla a pověsila se mu na druhou paži.

„Já půjdu! Půjdu! Jen ho nech, prosím tě! Nech ho být!" Nečekal jsem, že mě pustí, ale odhodil mě asi metr, dva dál, k rodičům a tentokrát ji přiložil zbraň ke krku.

„Hodná holka. Jdeme." Semlelo se to najednou strašně rychle. Ten čurák se skácel náhle k zemi, odhadoval jsem, že ho trefila do patřičných míst, snažila se od něj dostat, držela zbraň a najednou nelidsky zaječela.
Natočila ke mně tvář a omluvně ji zkřivila. Spadla k zemi a v nás všech, ztuhla krev. Ze zad ji trčel nůž.
Nemusel jsem být ani doktor, abych věděl, kde asi končí. Modlil jsem se, aby to byl nějaký malý nožík, aby...

Kdosi ze sousedů, volal policii. Ozývaly se sirény, na mě mířil chlap zbraní a pohlížel na Nikky. „Stejná chudinka jako matka! Dvě kurvy! Dobře ji tak." Dal se na útěk.

Stylesovi stáli na místě, ani se nehnuli a kolem mě proběhl táta, neřešil Nikky, ale hnal se za chlapem. Já nemohl, třepal jsem se na místě a pak se rozběhl k Nikky.

„Ne! Ne! Ne!" „Hlavně ji neotáčej! Záchranka je na cestě." Zjevil se policajt. Rozerval ji tričko a kolem nože dělal nějaký obložky, nebo co to bylo.
Komusi hlásil že Nikky dýchá, má pulz, sice slabý, ale...

Mám okno.
Matně si pamatuju si, jak jsem brečel mámě v náručí, když záchranka s Nikky uvnitř odjížděla.
Chtěli mi dát něco na uklidnění, vrtěl jsem hlavou a musel jako všichni na stanici. Sotva vyslechli mě i tátu, který se objevil s ovázanou paží a informací, že toho hajzla dostal a teď sedí někde tady dole v cele. Odvážel mě do nemocnice a cestu tam, si nepamatuju vůbec. Ani nevím, jak jsem doklopýtal do vnitřku nemocnice a našel křídlo se sály.
Seděl jsem na zemi, před předsálím a asi za hodinu přišla máma. Táta jel pak zpátky, co mě tady vyhodil. Nechtěl jsem ho tady. Byl jsem psychicky v prdeli tak, jako ještě nikdy.

Přehrával jsem si, jak se to stalo, co se vlastně stalo...

„Zlato?" „Jdi pryč, mami. Prosím..." Byla převlečená, přece jen, ušpinil jsem ji krví Nikky... Sedla si v tom drahém kostýmku od Louise Vuittona vedle mě na zem a chytila mě za ruku.

„Ty ji máš moc rád, že?" „Vážně? Chceš mluvit o tomhle?" „Nikdy jsi nám svou dívku nepředstavil a pak mi řekneš, že ta holka se smutnýma očima přišla o mámu, táta ji bil, musela utéct a teď leží na sále a několik lidí se ji snaží zachránit... Musíš ji mít moc rád." Drásalo mi to nervy, uslzeně jsem na ni pohlédl a kývl.
„Miluju ji. Zamiloval jsem se-" Slabé uchechtnutí a já vlastně řekl vše, i to co slyšela, jen od samého začátku.

*****************************************
Děkuju :o) ♥ A tímto začínáme maratonek :o)