Room-Mate

~29~

Niall

„Je strašně nejistá... Jay mi o ní nic moc nechtěla říct, že se mám zeptat tebe... Hm?" „Neměla to v životě lehký." Uhnu očima. Nevydržím mámin zkoumavý pohled.
„Nialle, není s tebou jen-" „Ne!!! Kdybych ji neprosil, aby se mnou zůstala, byl bych tu dnes sám. Chtěla utéct..." V rychlosti vychrlím její příběh, nevynechám smrt mámy, chování otce, to, že kvůli němu ještě slabounce kulhá... Máma přikyvuje, naléhavě opakuje, že na Vánoce nás chce oba doma a s příslibem, že ji Nikky za chvíli přivedu, ji hledám.

S nevolí zjišťuju, že je mezi Harrym a Zaynem. Což o to, Zayn mi je volný. Jeho čelist kdysi ozkoušela, jaké to je, když se mi sere do vztahu, ale Harry... Nikky se mu zalíbila v kavárně a nešlo si nevšimnout, že se mu nelíbí, že je moje.
„Pánové, ruce pryč od mé slečny." „Neměj péči, po druhé do zubů nechci." Zayn mi věnuje pobavený pohled, ale Nikky... Její oči jsou nejisté, má v nich však upřímnou radost že mě vidí. Schoulí se mi v náručí, políbí mě na krk a usměje se.
Ti dva odchází a my osamotníme.

„Říkal jsi, že mě nenecháš ani na chvilku samotnou. Nechci se sama seznamovat s tvými přáteli." „Už jsem u tebe, nezlob se. Odtáhla mě mamka..." „Ptala se na mě, že?" „Jo." „A?" „Máme s nimi strávit Vánoce..." „Jako v Irsku?" „No... U nás doma." „Je to daleko." „Ani ne... Pár týdnů, když to tak vezmeš." „Chtěla jsem se do Irska podívat..." Uculí se a obejme mě silněji.
„Ví, čím je můj otec?" „Jo... A měla v očích slzy. Lásko, neodsuzuje tě. Toho se neboj. Spíš naopak." Jen kývne a vzápětí jsem já ten, co je uražený.

Máma si pro ni přišla. Vyrvala mi ji z náruče a než utekla hodina, měl jsem dojem, že mezi nás Nikky patří po celý ty léta.
Mamky všech, sourozenci, tátové... Se všemi si měla co říct, ale i přes to mi neušlo, jak se vyhýbá Harrymu. Něco mně samotnému začínalo vadit. Prohlížel si ji jako kus masa, jako zboží. Stejně jako jeho otec... Jako každý rok, byl pozván jeho biologický táta a i ten, ji skenoval pohledem.

„Nialle?" „Ano?" Po obědě, kdy si dvojčata Phoebe s Daisy Nikky ukradly, aby si s nimi zahrála nějakou hru, se mi objevila za zády a polohlasem opakovala, jestli by se mnou mohla mluvit.

„Děje se něco?" „Já... Mám strach ti to říct, ale... Chci domů." „Nikky, co se děje?" Najednou byla strašně bledá, v očích měla slzy... „Nialle... Neptej se... Pokud tu chceš být, tak mi pujč na taxi, já nechala peníze doma." „Lásko!" Cukne s sebou a rozpláče se. „Miláčku, no tak! Co se děje?! Neplač, no tak, šttt!"
 „Nialle? Pro Boha! Nikky, holčičko moje, co se děje?!" „Mamko, prosím! Jdi pryč. A hlavně mlč, že Nikky brečí. Nepotřebuju, aby tady kolem nás začali poskakovat všichni." Mamka odejde tak rychle, jak se zjevila a Nikky mě odtáhne do patra. Zhroutí se na postel v pokoji Lottie a přitáhne si kolena k bradě.

 ******************************************
♥♥