Room-Mate

~40~

Niall

„Myslel jsi to vážně?" Vyšli jsme ze soudní síně, čekala nás ještě teď hned, cesta na úřady. Zažádat o novou občanku, přehlásit Nikky z adresy toho kokota k Deakinům.
Samozřejmě že jen formálně. Ačkoliv se Jay, pobaveně ptala, jestli ji mají zařídit zpět její pokoj. Vyletěl jsem jak na pérkách, že to snad nemyslí vážně...

„Myslíš, že ne?" „Jen se ptám... Já... Bylo to, že by sis mě chtěl jednou vážně vzít, nebo se mi to jen zdálo?" „Nezdálo." Culím se, odvádím ji napřed od ostatních a u mého auta ji natlačím na dveře.

„Nikky, já vím, že jsme spolu vážně krátce a netvrdím, že hned musíme do chomoutu, ale chci, abys to věděla." Podezřívavě si mě prohlíží, hladí mě po tváři a nejistě se usměje.

„Miluju tě, Nialle." „Já tebe, maličká." Než dorazil zbytek, vychutnával jsem si její rty, potlačoval nadrženost a když jsme přijeli před dům, uvolněně jsem vytáhl klíček ze zapalování a mrknul na ni.
Culila se, byla šťastná, byť několik hodin zpátky to tak nevypadalo.
Soud, úřady, žádosti, hromada podpisů... Dotáhl jsem ji na oběd, i když byla stále pobledlá a nechtěla jít, a pak jsem sám navrhl, že bychom mohli zajet do jejího bývalého domu. Určitě tam je něco, co chce.
S krajním odporem, jsem kráčel po chodbě v bytovce, mířil za ní ke dveřím a věděl, že ona trpí. Chtěla, abych zůstal v autě, odmítl jsem a ona se za toto styděla.

Dveře hrozivě zaskřípaly, do nosu nás uhodil odporný smrad... Do bedýnky, kterou jsem vozil v autě bez důvodu, začala dávat nějaké knížky, do kabelky nacpala pár malých plyšáků a mumlala přes rameno, že je dostala od mámy...
Pro mě bezcenné věci, pro ni nejdůležitější.
 Brala jen to, co dostala od mámy, obřího medvěda, který seděl na zemi v rohu okomentovala slovy, že ho dostala od něj, když byla malá po tom, co viděla jak zbil mámu... Prý na uklidnění... Nesnášela ho.
Ten medvěd a pár hraček od mámy, bylo vlastně to nejhezčí, co v tom pokoji bylo. I tady byl zápach, zdi byly oloupané, rozbité okno slepené páskou... V zimních měsících ji musela být strašná zima...

Vyvedl jsem ji pryč, objímal ji a šeptal, že se za to stydět nemusí.
Cestou jsem se stavil v obchodě, kam odmítla jít. Čekala v autě a já, krom potravin jako takových, nakoupil hromadu ovoce a sekt. Měli jsme co slavit a teď, se na mě v autě nejistě usmívala a v očích měla hvězdičky.

Zatímco mě vystrčila z koupelny, dal jsem chladit sekt, rozpustil čokoládu... Naivně jsem znovu zkusil kliku, tentokrát bylo odemknuto a ona seděla ve vaně.

„Přidáš se?" „Proč jsem nemohl hned?" Protočí panenky a zazubí se.
„Hned jsem u tebe." Zamumlu, letím do kuchyně a hledám nějaký tác... S doufáním, že mi skleničky nepopadají a nepřevrhnu zbytek láhve, se s přecpaným tácem vracím do koupelny.

„Co to je?" „Na oslavu?" Sice to nevypadalo vůbec romanticky ani esteticky, ale přistrčil jsem k vaně koš na prádlo a postavil na něj tác.

Popíjeli jsme sekt, navzájem se krmili ovocem vykoupaným v čokoládě a neustále se líbali...

Než jsem se otočil, blížily se Vánoce. Díky tátovi si úředníci pohnuli a „Bennet" bylo minulostí. Na zvonku, vedle mého jména bylo nyní i „Deakin" a mně neustále vyvolávala máma, kdy dorazíme na Vánoce. Pozvala i Jay s Danem, když jsme ta rodina, ale ti odmítli. Sice remcali, že Nikky u nich po Štědrém dni nebude, ale co nadělali.
My seděli dvacátého v letadle a čekali, až vzlétneme. Nikky se šíleně bála. Jak letu, tak našich. Přece jen, budeme s nimi většinu dne – fakt jsem měl pochyby, že nás máma nechá na pokoji, ale nechala – a najednou, to už byly druhé Vánoce, které jsme tam slavili...