Room-Mate

~8~

V pondělí ráno, mi na nočním stolku ležela čokoláda a u ní vzkaz, že musel do školy dřív, ale co bych řekla na oběd.

„Pořád mám pocit, že tě vlastně neznám, vím jen minimum a když spolu máme žít, bylo by fajn o sobě vědět alespoň většinu... Co zajít na oběd a pak třeba kino? A ne cácorko, nebalím tě, alespoň zatím ne." Přikreslený rozverný smajlík a cestou do školy, jsem Niallovi psala sms.

„Končím v jednu, kde si dáme sraz, leprikonku? Jo jasně, zatím ne... Pošleš mi písemně informace o tom, až to bude aktuální?"
„Vyzvednu tě u školy, jsem autem. Nejpozději pět minut po druhé, tam budu. Óóó, leprikonku... To zní sladce! Nenabaluješ náhodou teď ty mě?"
„Kdyby ano, oslovila bych tě zlato, baby!"
„A teď si to mám přebrat jak, pusinko?"
„Nevím, kocourku."
„Kočičko, máš drápky?"
„Chtěl bys je cítit na ramenou?"

Na chvilku jsem přestala myslet na to, s kým si vlastně píšu a odeslala sms dřív, než mi mozek začal znovu pracovat. Následnou sms jsem otevřela až ve třídě, zhruba dvacet minut po tom, co mi ji poslal.

„Ráda rozdíráš ramena, kočičko? Nevím, jestli bych tě uspokojil, moje ex mě poslala do prdele, že si našla většího čuráka – ve všech směrech."
„To si děláš srandu...?!"
„Ne, podala mi to, jako kdyby se nechumelilo a on ji pak šukal na pohovce... To mě donutilo ji vyhodit a koupit novou! Ještě není pokřtěná, cácorko... A hlavně maličká, tys mě nahého viděla, uspokojil bych tě, hm?"
„Kolik při vzrušení?"

Vyprsknu smíchy, odpovědí mi je nechápavý výraz Lottie, která akorát dorazila.

„Tak jak válčíš s Niallem?" „Válčím?" Odložím mobil a přivlastním si její termohrníček s kávou.
„Louis je z tebe na prášky, prej musíš být fakt divná, že jinak není možný, že s nimi nechceš jít pařit." „Však jdeme, o víkendu..." „Nechala ses ukecat?" „Zná pravdu..." „Co?" Ve zkratce shrnu uplynulé dny a uvítám příchod učitelky, konečně můžu odepsat Niallovi.

„Dvacet dva... Cácorko, to je dost intimní informace, co mi řekneš na oplátku? Tvoje krásný prsa jsem už viděl, prdelku v kalhotkách taky, ale zbytek? Co ukrýváš pod kalhotkami?" Smích maskuju kašlem a Lottie jen nechápavě vrtí hlavou.

„Zbytek?"
„Moc dobře víš, co tím myslím. No tak, Nikky, tohle je nefér!"
„Jak vím, že jsi opravdu Niall a nepíše mi to někdo z tvých kamarádů?"
Zvedám se a mizím na záchod. V kabince brečím smíchy a znovu si prohlížím přílohy, které mi poslal. Kulaťoučký profesor v bílém plášti u tabule s hromadou chemických vzorců, následně on, s drzým výrazem a třetí fotka je zaměřena na jeho rozkrok.

„Ještě chvíli, budeme pokračovat v takové konverzaci a rifle mi prasknou, cácorko."
„To je poněkud nemilé, co?"
„Být tebou, odpustím si škodolibost."
„Nebo? Dostanu na zadek?"
„Hej!"
„Ano, lásko?"
„Baby, garantuju ti, že na prdelku dostaneš. A mimochodem, nezapomínáš, že tohle je konverzace bez kontaktu? Co budeš dělat, až tě vyzvednu?"
„Umřu studem!"
„K tomu si dovezu popcorn a Colu! Tak co, odpovíš?"
„Na co? Musím do hodiny, napíšu ti o přestávce."

„Nikky, tobě je zle?" „Cože?" „Byla jsi pryč dlouho, psali jsme písemku." „Eh... Pardon, ne... Já řešila důležitý hovor. Můžu si to napsat teď?" Zaplula jsem do lavice, přede mnou přistál papír s otázkami a stejně jsem nebyla schopná, se soustředit na ně.

„To máš výuku tahem, nebo co?"
„Hej!"
„Cácorko!"
„Dostaneš fakt na holou!"

Potlačuju smích, nad jeho esemeskami, omluvně vrtím hlavou a utíkám z dohledu i doslechu Lottie,, s mobilem na uchu.

„Ano?"
„Nezdravíš? Kde mám počkat? Přímo u školy?"
„Dostanu lekci o slušném chování? To říká ta pravá, zapomněla jsi nějak odepsat."
„Neměla jsem odvahu..."
„Jasně, jasně... Za školou, pár metrů, je parkoviště, do deseti minut jsem tam, okey?"
„Dobře." Típnu ho ve chvíli, kdy chce ještě něco doříct.

„Cácorko, ty fakt zlobíš!" Se smíchem mobil schovám, ignoruju nepříjemný pocit ze setkání a přešlapuju po obrubníku, sem a tam.

„Nikky!" „Ty?! Co tu děláš?!" „Nikdy jsem nebyl tak na šrot, abych nevěděl, kde studuješ! Kam jsi zmizela?! Pokud si nepamatuješ, něco někomu dlužíš!" „Ne! Já nedlužím nikomu nic! Tys mi zkurvil život, dohnal jsi jediného člověka, co mě měl opravdu rád k sebevraždě! My dva, jsme spolu skončili!" „Ty, se se mnou hezky vrátíš domů!" „Nikam nepůjdu!"

Snažila jsem se vyškubnout tátovi ze sevření, což se mi i povedlo. S bolestným syknutím, jsem k němu vzhlížela ze země a držela se za kotník.

„Vidíš to? Náno blbá! Vstávej!" „Hej! Co to děláte?" „Nialle!" Čiré znechucení, se mihlo tátovi ve tváři a rozkročmo se přede mnou postavil.
„Odpal, smrade!" „Nechte ji na pokoji!" „Zmizni, cucáku! Nepleť se do věcí, po kterých ti nic není!" „Po ní, mi je dost!" „Ne! Prosím!" Kuňknu plaše, ale moje obavy jsou zbytečné. Táta je - nečekaně- na šrot a snaha vrátit Niallovi ránu, selže. Jen se zapotácí a sám spadne.

„Jsi v pořádku?!" „Ne..." „Jsem u tebe, neboj se, cácorko." Vezme mě do náruče a bez otálení mě nese do auta.