Room-Mate

~37~

Nikky

Uslzeně na něj zaostřím. Sešel... Zestárl o pár let, byl pobledlý s tmavými kruhy pod očima. Vypadal, že zhubnul, aspoň deset kilo.

„Strašně jsem se o tebe bál." Usmívá se, sedí na kraji lůžka a naléhavě mě hladí po tváři. Kývnu, otře mi další slzy a skloní se.

„Nikky... Myslel jsem, že o tebe přijdu. Že mi umřeš na sále, nebo pak tady. Když jsi upadla do kómatu... Byl jsem v prdeli. Tak moc tě miluju, že si neumím představit život bez tebe. Kdybys kvůli němu zemřela, zabil bych ho a pak si sám něco udělal. Jsi pro mě moc důležitá a musíš poslouchat doktory, hodně jíst abys byla brzo zdravá a mohla domů, jasné? Tam se o tebe postarám já." Poslední věty říká v úsměvu, byť v slzách.
Kývám na souhlas, šeptám, jestli mi dá pusu...

Za týden jsem byla na normálním oddělení. Dveře se mi netrhly.
Niall byl u mě pořád, jeho rodiče, Lottie, Louis, jejich rodiče... Dokonce se objevili i ti jeho kamarádi... A celou tu dobu, mi jelo v hlavě co otec, jen jsem neměla odvahu se zeptat a Niall nevypadal, že by o tom chtěl mluvit.
Když mě konečně měli pustit domů, zjevil se ve dveřích policajt.
V prvotní chvíli jsem neposlouchala. Nezajímalo mě, že byl v plánu soud – Niallův otec začal za našimi zády vše vyřizovat a chtěl soudní cestou dosáhnout mé plnoletosti, aby ke mně otec už nemohl – že už byla žádost u nejvyššího soudu... Dívala jsem se jen na Nialla a policajt, ke kterému se přidal druhý, nejistě poposedl.

„Bohužel, k soudu nemůže dojít." „Takže se musí vrátit?!" Niallovi přeskočil hlas a podíval se na sbalenou tašku mých věcí.
Jen ta představa, že místo do jeho bytu, budu muset za otcem. Rozklepala jsem se a bála se, co policajt řekne. Už jsem začala poslouchat...

„Ne. Váš otec, slečno, je mrtvý. Soud proběhne, ale jen kvůli zplnoletnění." „Cože je?" Zasípal Niall.

Myslím, že jsem měla plakat, uronit aspoň jednu slzu, ale já nemohla. Stres, napětí, všechno negativní ze mě sjelo a cítila jsem jen úlevu.
Ten kámen, co jsem měla na srdci několik let, spadnul a já měla pocit, že můžu volněji dýchat.

„Nevím, jestli říkat, že nám to je líto. Ale sluší se to." Kondoloval mi policajt, Niall držel v rukou nějaké papíry a oni odešli.

„Nikky?" „Jak se to stalo?" „Neposlouchala jsi?" Zvedla jsem hlavu a zavrtěla hlavou.

„Když to řekli... Ulevilo se mi. Celou tu dobu myslím na to, kde je. Jestli je ve vazbě, nebo ne... Ty jsi o něm nemluvil a já se ptát nechtěla. Ale teď? Já-já jsem šťastná, že je mrtvý." Zvedla jsem hlavu a bez špetky lítosti v očích, na něj pohlédla. 
Nelhala jsem. Byla jsem vážně šťastná.

*************************************************
♥♥♥