Room-Mate

~36~

Niall

„Horan, prosím?" Natáhl jsem ruku na noční stolek a šmátral po mobilu. Bylo mi zle, zase, jako pokaždý, když mi začal mobil zvonit.

Kolik vlastně je? Něco po deváté ráno...

„Dobrý den, Hills, kardiologická jednotka intenzivní péče." Rozbušilo se mi srdce. „Předám Vám pana doktora, vteřinku."
Slabě jsem slyšel, jak sestra oznamuje, že jsem hovor vzal.

„Dobrý den, u telefonu primář Arnold Stamps. Jak jsme se domlouvali, že každou změnu stavu Vaší přítelkyně-" „Co se děje?!" „Probrala se. A chce vás vidět."

Celou cestu do špitálu, jsem se klepal. Nervozitou, nadšením... Jaká změna, oproti předchozím dnům.

V hlavě jsem si znovu přehrával, jak monitor začal házet šílený čísla a jedna sestra mě vlekla pryč.
 Přiběhli doktoři, zatáhly kolem postele plentu a já dalších dvacet minut stál na chodbě před jipkou, brečel a nevěděl, co se děje.
Se smutným výrazem v očích, mi doktor říkal, když konečně přišel, že je stabilizovaná, ale v kómatu a neví, kdy se probere.
Nebyl jsem schopný odpovědět, jen jsem na něj civěl a brečel.
Nakonec jsem skončil na sesterně, kdy jedna ze sester odešla mezi pacienty, aby je mohla kontrolovat. Zatáhly žaluzie, znemožnili mi tak pohled na Nikky a tam jsem čekal do doby, než přijel táta.
Sestry mu volaly, byl jsem schopný nadiktovat jen to číslo a znovu se odmlčel.

Lékař měl strach mě pustit samotného a upřímně, byl jsem ve stavu, kdy bych se možná vypotácel ze špitálu, ale dál bych nedošel.

„Horan!" Houkl jsem do zvonku a div dveře nevyvrátil, jak jsem je prudce otevřel.

„Dobrý den." „Dobrý." Houknu na sestru, servu ze sebe bundu, hodím na sebe plášť a hrnu se ke dveřím.

„Chce s vá-„ „Potom. Musím ji vidět!" Ignoroval jsem nakouslý začátek věty, kde asi sestra chtěla říct, že se mnou chce doktor mluvit, a protáhl se dveřmi do velkého pokoje, s hromadou lůžek.

Plenta zakrývala lůžko Nikky, až u něj jsem přibrzdil. Nechtěl jsem ji polekat.

S bolestným výrazem, jsem stanul u kraje postele a zoufale vydechl. Mohl jsem jít klidně za doktorem...

„Nialle?" Otočil jsem se k odchodu, s výrazem spráskaného štěněte a doufáním, že lékař bude mít čas. Chci být pak u ní, až se vzbudí.
Pomaličku jsem se otočil a potlačil vzlyk.
Snažila se posadit, masku z obličeje strhla a po tvářích ji stékaly slzičky. Košile se rozepla, odhalila zavázanou hruď a náhle se snažila dostat z lůžka.
„Přestaň!" Zatlačil jsem ji do postele. Rozplakala se, zvedla ruce a zašeptala, že chce ke mně. Že chce, abych ji držel v náručí.

Skloněný nad ní, jsem něžně vsunul pod její tělo ruce. Zakňourala bolestí a omotala mi kolem krku ruce.

„Je to dobrý, lásko. Je to dobrý..." Mumlu ji do vlasů, div ji nerozdrtím. V kapse mi vibruje mobil, určitě máma...
Jen jsem se bytem prohnal, ani se nenamáhal je vzbudit. Odmítali se vrátit do Irska do doby, než se bude něco vědět. Něco pozitivního.
Máma sýčkovala, že kdyby odjeli a něco se tu stalo, mohl bych si něco udělat. Měla pravdu, jo... Měla.

******************************************
Děkuju :o) ♥♥