Room-Mate

~2~

Naděje, že mi teď klapne možnost odejít odtud – byť jsem se tu měla jako čuně v žitě – krachla, o pět minut později. Dívčí hlas se mi omlouval, že dovolala akorát přede mnou s jednou slečnou a dohodly se.
Sto chutí, pro gesto „facepalm" nebo i rovnou prásknout čelem o desku stolu, mě vyhnalo na balkón a doufajíc, že nikoho nepřiláká smrad cigarety, jsem se třepala ve větru a snažila se ji vychutnat.

Asi hodinu jsem hleděla na poslední inzerát, který jsem v celé široké nabídce našla. Tentokrát jsem dolů zamířila pro čokoládu a na ledničce našla vzkaz, že jsem doma sama a všichni někde jsou. Mozek mi jel na plné obrátky, čokoláda ležela v posteli, já stála u zrcadla a snažila se napodobit klučičí hlas. No, žádná sláva, ale..

„Dobrý den, jmenuji se Nicolas Straw a měl bych zájem o nabídku podnájmu." Odešlu e-mail a dalších dvacet minut jsem se mlátila do hlavy, že nic tak neosobního, jsem nikdy neposlala.

„Ahoj, jsem Niall Horan. Jsem rád, že se mi konečně ozval borec! Jestli máš vážně zájem, mohli bychom se domluvit."
„Mám zájem, nutně potřebuju vypadnout z místa, kde bydlím aktuálně."
„Nutně? Jak to myslíš? Nechci se dělit o byt s někým, kdo v něčem jede."
„O to nejde, jen se potřebuju osamostatnit."
„Kolik ti je?"

E-mailová konverzace mi spíše připomínala chat, ale po pár zvídavých dotazech z jeho strany, mi na displeji svítilo jeho číslo.

„Zkouška hlasu, zkouška hlasu." Zaskřehotala jsem do zrcadla a hovor přijala. Po jeho skončení, jsem sprinterskou rychlostí vtrhla do Louisova pokoje a hledala něco, co tak často nenosí...

S mikinou, tak o šest čísel větší – přeháním, ale fakt jsem v ní byla pomalu ztracená – kšiltovkou, volnějšími džínsy, jsem se vrátila do pokoje.
V dívčím oblečení vypadla z domu, s paranoidní představou, jsem se o dvě ulice dál převlékala a se smrtí na jazyku, plícemi o několik ulic za mnou, jsem smykem zabrzdila u malé hospody, kde jsem se měla s Niallem sejít. Zjevně fakt spěchal...

Niall

„Tommo, fakt se nezlob, ale nebudu si sem brát nějakou káču." „Nialle, prosím! Ona by to fakt potřebovala... Neměla zrovna nejlehčí období." „To je mi líto, ale jestli si vzpomínáš, i já jsem se teď docela topil ve sračkách a další holku sem prostě nevezmu!"
„Nemůžeš srovnávat naši Nikky a tu děvku Amber." „Jestli ti leze společenství holek na mozek, jsi tu vítaný, ale já tu cácorku tady nechci. Je mi líto." Nechal jsem na stole peníze a vytratil se do deště, který prvně jako zašedlý závoj, obcházel město a pak zaútočil s razancí několikanásobnou.

Domů jsem se vrátil, jako kostelní myš. Dal jsem se ždímat a lhal bych, kdybych si horkou, dlouhou sprchu neužíval.
Po naprosto marném boji o vítězství zápasu mezi Anglií a Madridem, jsem se přesunul z pohovky do postele, hledal po zemi notebook a se zájmem si prohlížel mejl z adresy, která měla klučičí charakter.

„Dobrý den, jmenuji se Nicolas Straw a měl bych zájem o nabídku podnájmu." Párkrát jsem si holou, strohou větu přečetl, ale pozitivní bylo, že to byl borec.

„Ahoj, jsem Niall Horan. Jsem rád, že se mi konečně ozval borec! Jestli máš vážně zájem, mohli bychom se domluvit."
„Mám zájem, nutně potřebuju vypadnout z místa, kde bydlím aktuálně." S nakrčeným čelem, jsem si představil mladého bezdomovce s dotykáčem a wifinou někde na ulici... V tom lepším případě. V horším to bude feťák a udělá mi tu doupě.
„Nutně? Jak to myslíš? Nechci se dělit o byt s někým, kdo v něčem jede."
„O to nejde, jen se potřebuju osamostatnit." Mamánek?
„Kolik ti je?"
„19"
„Jo, na to máš věk. Já vypadl v 17. Co bys řekl na schůzku, za hodinu. Znáš Londýn? Víš, kde je ta irská hospoda, Leprechauns bar?"
„Ne... Adresa? Najdu si to."

Tentokrát schovaný pod deštníkem, kritickým okem sleduju magory v autech, kteří snad schválně nahazují vodou chodce, šlapu do baru a s vděkem v očích, se dívám přes vitrínu do baru, kde je sice málo osob, ale za to teplo, sucho a pohoda.

Dvě minuty po stanoveném času, vejde dovnitř malá postavička. Má sotva metr sedmdesát, spíš tak metr šedesát pět a rozhlíží se kolem sebe.

„Nicku?" Zkusím jen tak na prázdno. Osůbka na mě chvíli nechápavě kouká, pak kývne a hrne si to za mnou.

„Zdar, jsi Niall?" „Jo, těší mě." Kývne, posadí se a já se div nezadusím smíchy, když si v irským pubu, kde si já dávám vodku, on objednává colu. Zjevně i obsluha je zaskočená a dvakrát se ujistí, že si k tomu opravdu nic nedá.

„Nepiješ?" „Nejsem plnoletý." „Ale no tak." „Občas jo, ale dnes nemám chuť." Kývnu a prohlížím si jeho výzor. Kdyby to šlo, snad by se i rozplynul.

„Hele, já nekoušu, děje se něco?" „Nemám v posledních měsících lehkej život a fakt by mi hodně pomohlo, kdybychom si plácli." Vydechne a znovu uhne pohledem. „Hodně bys mi tím pomohl."
 „To je vzájemný, už mě nebaví být v bytě sám." „Přítelkyně?" „Jsem sólo. Ty máš?" „Ne." „Tak to už nás spojuje další věc. Chlast piješ příležitostně, okey, vezmu si tě pod křídlo na víkendový kalby. Kde studuješ?" Chvíli si mě prohlíží, jak kdyby nevěděl, jestli může odpovědět...

„Chceš pomoct s věcmi? Můžu pro tebe zajet." „Ne, to je dobrý. Moc jich nemám. Tak zítra, ve tři?" „Jo, možná se někde zaseknu, ale číslo máš, tak zavolej. Nebo kdyby sis to rozmyslel a chtěl pomoct." Kývne, loučí se a ztrácí se v dešťových provazech.

Kritickým pohledem sjedu byt. Co jsem Amber vyhodil, neuklízel jsem. Asi by nebylo dobrý, ukázat se jako prase a bordelář v jednom.
S úklidem jsem skončil ve tři ráno, ještě mě čekalo odpoledne vysát, a mohl jsem skočit do postele. Po sprše, zapnutí filmu, jsem vytuhl u úvodních scének...

„Je to tu hezký." „To je vše?" „Říkal jsem, že toho moc nemám." Usmívá se Nick plaše a vstupuje do pokoje, který bude jeho.
Rozhlíží se po prostoru, já jsem myšlenkami u piva v lednici. „Hraje se fotbal, dáš si pivo a jdem koukat, ne?" „Vybalím si." „Nebuď tak svědomitej." „Jsem už takový." Mávnu nad ním rukou, prásknu s sebou na pohovku, nohy na stůl a v ruce držím orosený plech.

„Můžu se teda přidat?" „Jasně... Hele, sundáváš si někdy kšiltovku?" „Do sprchy a na spaní." Trhne rameny a sedne si na druhý konec pohovky.

Nemůžu se zbavit dojmu, že ho fotbal nebaví a sedí tu jen proto, že já ho zmínil.

„Mám to přepnout? Vypadá to, že tě to nudí." „Ale ne, stejně už půjdu." „Spát?" Vytřeštil jsem na něj oči, když zazíval na celé kolo.
„Ne, mám – Jdu ven." „Máš rande?" „Je to jen kámoška." „Jen.... Jak se jmenuje?" Houknu do zad, ale odpovědi se nedočkám.
V deset to balím, jdu spát a někdy po jedenácté, mě budí hlas.

„Co mám udělat, abys pochopil, že já tě už nikdy vidět nechci!? Kvůli tobě jsem přišla o všechno! Chci začít znovu a bez tebe!" Zaraženě poslouchám dívčí, vzteklý hlas a nedá mi to, abych nesešel z patra, kde máme oba pokoje, dolů.
Nick zaječí, když vyjde se sklopenou hlavou zpoza rohu a vrazí do mě.

„Fakt to byla jenkamarádka? Neznělo to tak." Zbledne, cosi koktá a snaží se zmizet. „Jestli si chceš promluvit..." „Ne, ale díky, Nialle."