Room-Mate

~32~

Nikky

Utrápil mámu, vlastně ji zabil a teď měl život člověka, který ten můj zlepšil, ve svých rukou.

„Nikky! Ne!" Nevím, kde se objevila Lottie, ale prudce mě k sobě přitahovala. Vyškubla jsem se ji. Přece nemůže ona, ani nikdo jiný myslet, že nechám jeho, aby Niallovi ublížil.
„Dane!" Vyškubla jsem se sice Lottie, ale Dan mě pevně sevřel. „Buď rozumná..." Zachrčel zničeně, sám se bál. Nialla měli všichni rádi a já neměla odvahu pohlédnout do očí jeho maminky, nebo táty.

Slovní přestřelka byla u konce. Otec mě pevně svíral, třásla jsem se... Věděla jsem, co přijde. Jakmile mě odvleče domů, zmlátí mě a třeba-třeba se objeví ten Harry s otcem... Nebo... Nebo to nestihnou. Niall určitě zavolá policii...
Jenže nemůžu čekat. Lottie to sama řekla, jednou mě zmlátí tak, že mě zabije. To „jednou" právě přišlo.
 Strašně to bolelo. Zbraň mi utlačovala tepnu, bolestivě mi mačkal paži.
V okně protějšího domu, jsem viděla postavu. Měla na uchu telefon a něco říkala.
Modlila jsem se, aby ta paní volala policii... Aby... Nadechla jsem se a rozhodla se sama osvobodit. Třeba získám nějaký čas a budeme ještě tady, když přijede policie. Tak moc jsem věřila, že ta žena volá...

Napřáhla jsem ruku přes sebe, zatnula ji v pěst a otcovo zavrčení o tom, co dělám, jsem přešla. Zaskučel.
Pěstí jsem narazila do jeho rozkroku. Nevěděla jsem, jak se jinak bránit... Bála jsem se, že v tu chvíli vystřelí a protne mi kulkou tepnu, ale on byl naprosto zmatený. Alespoň jsem si to myslela.
Najednou jsem držela zbraň a snažila se rozběhnout zpátky.

Udělala jsem tři kroky a něco mi projelo kůží. Zalapala jsem po dechu, ta bolest... Nedalo se to popsat.
Ostrá čepel nože, jejíž rukojeť se mi zarazila o kůži, si razila cestu tkáněmi a já hledala Nialla. Dívala jsem se do jeho očí, omlouvala se pohledem...

Dopadla jsem na trávu a měla pocit, že každou chvílí vydechnu naposledy. Tak strašně to bolelo!

Myslela jsem na mámu, jak bylo ji, když stála na okraji zábradlí a dívala se dolů... Myslela na mě? Patřily její poslední myšlenky mně? Její holčičce?

Uteklo mi několik slz.

Napadlo ji, jak bude mně? Jaký to bude, když o ni přijdu jako malá? Napadlo ji vůbec, jak mi bude chybět? Nebo myslela jen na sebe, když tam stála a pak vkročila do prázdna?
Proč mě nevzala s sebou? Proč neukončila i můj život? To ji nenapadlo, že po její smrti bude můj život jedno velké peklo?
Kolik ran jsem schytala od člověka, který mi vlastně dal život, ale přitom mi ho každý další ránou ubíral? Ten stejný člověk, který mi dal život, mi ho teď vzal.

Z naprosté dálky jsem slyšela Niallův hlas pak byla tma.

****************************************
Děkuju :o) ♥♥♥ No jo... To by přece nešlo, bez nějakého toho vzrušení O:)