Dark life of Sirius Black

3 - Lily Evans and Severus Snape

Lily

„Petunie! Petunie!" křičela jsem na svou starší sestru, zatímco vylézala po barevném žebříku na dětskou klouzačku. Běžela jsem až úplně k ní a jen ji zespoda sledovala.

„Lily, nech mě být aspoň na pět minut...ano?" vydechla otráveně a lezla dál.

„Ale...ale...ale Tuny. Tohle musíš vidět, pojď dolů," volala jsem na ni dál se smíchem. Byla jsem jako pětileté dítě na Vánoce, vím to...ale to, co jsem jí chtěla ukázat, bylo úžasné.

„Dobře, ale je to naposledy...a varuju tě, jestli to bude jako ten mrtvý brouk posledně, nepřej si mě Lilyano," zabručela a s naštvaným výrazem začala scházet schůdky opět dolů. Když slezla až ke mně, postavila jsem ji přímo naproti mému obličeji.

„Tak jo...uvidíš," začala jsem se zhluboka nadechovat. Zvedla jsem do ruky poupátko květiny, které rostly po celém dětském hřišti.

„Lily! Vážně jsi mě tahala dolů, protože jsi mi chtěla ukázat poupě kytky? Opravdu mě začínáš..." než vůbec stačila svůj proslov dokončit. Rozevřela jsem svou dlaň. Poupě uvnitř začalo mírně levitovat nad mou kůží. Jemně jsem na květinku foukla a poupátko se začalo pomalu rozkvétat. Čím víc bylo rozkvetlé, tím víc byl široký můj úsměv. Nakonec jsem zvedla šťastné oči plné naděje, že je to něco překrásného, a podívala se na Petunii. Ta ovšem nenaznačovala ani štěstí, okouzlení nebo nadšení. Tyhle emoce její výraz opravdu nemohly popsat. Petunii v očích žhnuly plameny rozčilení a zděšení.

„Jsi zrůda, jen nějaké odporně stvoření," začala na mě křičet. Nejdřív jsem byla hodně zmatená...Pak jsem si ale nějak začala uvědomovat, co mi řekla.

„Tuny, proč tohle říkáš? Nevím, jak to dělám, je to kouzlo," nejdřív mi bylo na brečení, pak jsem ale roztáhla koutky opět do zasněného úsměvu. Přiblížila jsem se k ní, ovšem Petunie hned ucukla.

„Tohle není normální...ne-nepřibližuj se ke mně, zrůdo!" zakřičela na mě znovu a já tentokrát slzy neudržela a spustila v nezadržitelný pláč. Nevím, jestli to byl jen nějaký optický klam díky mým slzám, ale mám pocit, že jsem viděla Petunii, jak se mírně, škodolibě usmívá. Setřela jsem vodu z očí i z tváří. V tu chvíli jsem si všimla, jak se má sestra zadívala někam daleko za mě. Otočila jsem se. Mezi keři u dřevěného plotu, který vedl kolem celého hřiště, stál černovlasý, hubený a vychrtlý kluk. Vrhal na mou sestru zabijácké pohledy a ty ještě podněcovaly jeho černé oči.

„Neříkej jí tak," zahřměl a přimhouřil oči. Vtom se přímo před Tuny vytvořil proud vzduchu, který do ní narazil tak, že spadla a kecla si na zadek. Petunie se zvedla hned, jak ustal, a rozběhla se pryč směrem domů. Po cestě jen volala o pomoc a přidávala spousty jedovatých poznámek na nás oba. Já zůstala stát na místě. Dívala jsem se na toho kluka. Měl na sobě hodně potrhané oblečení, taky vypadalo hodně staré a celé bylo zaprášené. Když sundal svůj pohled z Petuniných, přesunul ho na mě. Cukla jsem sebou.

„Neboj se mě," řekl tiše, a když jsem o krok ustoupila, ještě dodal, „prosím." Nejdřív jsem byla odhodlaná zdrhat, ale pak mě na onom chlapci něco zaujalo. Ať už to byl jeho pohled zastřený skrytou bolestí, nebo jeho bojácný hlas, donutilo mě to zůstat.

„Ehm...ahoj...já jsem Lily," představila jsem se mu s úsměvem na rtech a podala mu pravou ruku. Nejdřív na mě překvapeně koukal, ale pak se odhodlal a také mi ruku podal.

„Severus," šeptl a i když to byl jen mírný záblesk, možná se mi to dokonce jen zdálo, usmál se. Když jsem stiskla jeho ruku, pocítila jsem, jak moc musí být hubený. Cítila jsem totiž jen kosti.