Myslím, že každý z nás chtěl vždycky znát příběh střeštěného a vždyrozcuchaného Jamese, tichého avšak velmi chytrého Remuse, dokonalého Cassanovi s těžkou minulostí Siriuse, nepolevující a nadané Lily a zlomeného Severuse. Ke všem jsem si dovolila p...
Po bezesném spánku mě probudily paprsky, které prosvěcovaly přes huňaté závěsy. Hlasitě jsem si zívla a protáhla si záda. Má hůlka mi pomohla roztáhnout nebesa kolem postele. Lily stále spala, proto byly mé kroky ven velmi tiché. Když jsem si uvědomila, že mám na sobě stále jen župan, mávnula jsem kouzelným proutkem a místo županu mě obalila fialová košile, svetr, krémové kalhoty a nakonec dlouhá zimní bunda. Vyplížila jsem se ven z koleje Nebelvíru a nakonec i z hradu. Do obličeje mi zavál silný, ledový vítr. Má cesta mířila rovnou k Černému jezeru, které mě vždycky dovedlo ukonejšit. Navíc se u něj nenacházelo nějak moc lidí. Bylo to jedno z mála míst, kde zůstával klid a ticho. Šouravým krokem jsem se stále více přibližovala a když už byla voda blízko, do očí mě praštil velký pes nápadně podobný velkému vlkovi.
Sirius
Probral mě zvuk dunění něčích kroků. Zvednul jsem hlavu, abych viděl, kdo se to ke mně blíží. Jakmile mi na zrak přišla blonďatá dívka z nebelvírské koleje, rychle jsem se zvedl na nohy. Trochu znejistěla a teprve díky tomu mi došlo, že má psí podoba nemusí vypadat zrovna přátelsky. Sklonil jsem čumák k zemi a oddaně nevinným kukučem jsem ji jakoby prosil, aby se nebála. Marlene měla pro zvířata zvláštní cit, což mi vyklopila při našem společném pobytu na ošetřovně. Konejšivě se na mě podívala a v pokrčené poloze ke mně natáhla ruku. Opatrně a bázlivě jsem k ní pomalu dokráčel. Nejdříve ucukla, ale hned si to rozmyslela a rukou se dotknula mého studeného čumáku. Opřel jsem se o ni a ona se pousmála. Ten úsměv, i když nebyl zrovna velký mě neskutečně zahřál u srdce.
„Takže, kdopak jsi?" zasmála se. Nevěděl jsem, jestli bych se neměl přeměnit. Ovšem usoudil jsem, že to není nutné. Proto mi z krku vyjelo zakňučení a svou srstí se jí otřel o ruku.
„Víš, co? Budeš Chlupáč," znovu ten krásný smích, „bylo by moc smutné, kdybych si tu povídala se psem a ještě kdyby neměl jméno." Marlene si sedla do tureckého sedu přímo na studenou zem, tak jsem se k ní natiskl svým teplým tělem a hustou srstí, abych ji zahřál.
„Můžu ti něco říct? Potřebuji si promluvit a nechci na nic slyšet názor, ani falešné útěchy," zeptala se, jakoby očekávala, že jí odpovím. Jen jsem se jí otřel hlavou o bok a doufal, že bude potřebovat.
„Budu to brát jako ano," ušklíbla se, „už pár dní je tady kluk. Znám ho sice už strašně dlouho, ale až minulý týden jsem si uvědomila, jaký opravdu je...Myslela jsem si, že jsme se sblížili. Však taky jsme spolu byli každý den a jen mluvili a mluvili. Ale hned jak nás pustili, respektive jeho, vrátil se do starých kolejích. Vím, neměla bych mu to vyčítat, protože je to jen on. Ovšem stejně mě překvapilo, jak rychle si tu blbku našel," uchechtla se a poškrábala mě mezi ušima.
„Včera jsem se kvůli němu tak nafintila. Kdybys mě znal, tak víš, že tohle já nedělám," zasmála se a já se v duchu pousmál, „Moje kamarádka si dala opravdu moc záležet a nikdy jsem si nepřipadala tak krásná, avšak nejspíš to vůbec nepomohlo. Viděla jsem je tancovat a potom jak odchází k němu do pokoje. A mně bylo naprosto jasné, co se tam bude dít." Všiml jsem si jejího skleslého obličeje, tolik mě zabolel. Nebylo mi vůbec jasné jak to, že jsem ji včera přehlédl.
„No a pak to šlo ráz na ráz. Všechno bylo časem jen horší. Myslela jsem, že mi přišel pomoci. Ale on mě opil a pak odvedl pryč. Nechápala jsem, co se děje, nebo kam míří, ale radši bych to ani nezjistila." Na konci svého monologu se rozplakala. Objala můj velký krk, jakoby to byl plyšák, což mě zase pobavilo. Rozhodl jsem se, že už ji nenechám plakat. Vymanil jsem se z jejího ne moc pevného sevření a velkým jazykem jí olizoval tváře. Nejdříve byla překvapená, ale po chvilce se rozesmála a začala mě škrábat na krku.
„Ohhh! Chlupáči, ty na to jdeš rychle," zachechtala se a na obličeji jí ten její krásný, bezstarostný úsměv zůstával. Začalo být více teplo a slunce se vyškrábalo docela vysoko. Nejspíš jsme tu byli opravdu velmi dlouho.
„Máš dneska volno?" zeptala se mě se smíchem. Sklonil jsem se několikrát k zemi, takže to vypadalo, jakoby jí pes odpovídal -Ano.
„Uděláme si hezký den." Zvednul jsem se a tak nějak donutil i blondýnku zvednout se. Pohladila mě po zádech a navedla mě na cestu, co vedla do Zapovězeného lesa. Vyběhl jsem vpřed.
„Počkej! Chlupáčku, já tě chytím," zavolala na mě a rozeběhla se směrem za mnou. Zpomalil jsem kroky, aby bylo možné mě dohonit. Jakmile se ale dostala až moc blízko, zase jsem zrychlil.
„Už nemůžu! Musím si sednout," uslyšel jsem její udýchaný hlas. Posadila se vedle velkého stromu. Nohy mě dovedly k ní a položily mě na studenou zem vedle ní.
„Zahrajeme si něco, co milují psi v našem světě, ano?" pousmála se na mě a zase se zvedla. Vzala do ruky klacík a zamávala mi s ním před očima. Nechápavě jsem naklonil hlavu.
„Hodím ti klacík a ty pro něj doběhneš," napřáhla se, „bude tě to bavit." Klacek letěl vzduchem a já ho ze začátku jen sledoval. Ale čím déle jsem na něj zíral, tím větší jsem měl touhu, opravdu se za ním rozběhnout.
„No tak, běž," pobídla mě a já se chtě nechtě musel rozběhnout. Po letoucí větvičce jsem skočil a zachytil ji už ve vzduchu. Donesl jsem klacík zpět k nohou blondýnky a té se rty zformovaly do zářivě jasného úsměvu. Hodila do dvakrát, třikrát a tak to šlo dále, dokud jsme oba nepadli únavou, nebo spíše já. Lehl jsem si na záda a vyválel se v jehličí.
„Ále," zasmála se, „víš, jak budeš vypadat?" Kleknula si ke mně a začala mi prsty jezdit po břiše. Ve vzduchu se začaly zmítat mé tlapky a nepřirozeně rychle jsem oddechoval. Když Mar přestala, podívala se na náramkové hodinky, které nikdy nesundávala.
„Už je moc pozdě. Měla bych jít, nebo prošvihnu večeři. Byl jsi skvělý posluchač," uchechtla se a rozcuchala mi srst mezi ušima, doufám, že tě ještě potkám." Zakňučel jsem a otřel se jí o nohy.
„Tak ahoj," mávla na mě a vyšla směrem k hradu. Jakmile zmizela a už neměla možnost mě vidět, přeměnil jsem se opět do lidské podoby. Ve vlasech se mi uchytilo jehličí a byly celé rozcuchané. Upravil jsem si pomačkanou košili a vydal se taky na večeři.
Když jsem došel do Velké síně, zamířil jsem rovnou za svými přáteli. Pohled mi utekl k mrzimorskému stolu, kde seděla hnědovláska se stále červenou tváří. Koukala na mě jako na vraha. Jen jsem nad tím otočil oči v sloup a obrátil se k tomu našemu. Blonďatou hřívu jsem ale nikde nezahlédl. V cestě jsem se zastavil u Lily, která se jen přehrabovala ve svém talíři.
„Lily?" oslovil jsem ji a všiml si, jak sebou trhla. Nejspíše mě vůbec neviděla.
„Ehm, ahoj Siriusi."
„Kde je Marlene?" zeptal jsem se jí a zrzce se z očích spustily slzy.
„Já nevím..už od rána jsem ji všude hledala," vzlykala stále dál. Sedl jsem si, abych byl v její výši. Objal jsem ji kolem ramen a konejšivě jí houpal na místě.
„Neboj se o ni. Viděl jsem ji, jak šla zpátky do hradu. Určitě se vrátí, neboj," uklidnil jsem ji a vtiskl jí pusu do vlasů. Na tváři se jí vykouzlil úsměv a kývnula. Pak už jsem se vydal za Remem a Jamesem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vííí ☺ a je tu další díl ♥ tenhle jsem měla naprosto v hlavě a hrozně se mi líbila představa Marlene a Siria psa ☺♥ Snad se to líbilo i vám ☺ zkuste mi kdyžtak třeba napsat, co se vám líbí (abych to mohla používat častěji) a co ne (abych to mohla zmenit ;) ☺ )
