Dark life of Sirius Black

21 - Ty nejkrásnější šaty

Marlene

„Koupelna je moje," křikla jsem, jakmile se mě a mé zrzavé spolubydlící podařilo vstát. Nohy nás obou se v tu ránu daly do pohybu a utíkaly k malé vykachlíčkované místnůstce. Dveře mi práskly přesně před nosem a hned se zamkly, takže jsem musela uznat svou potupnou porážku.

„Za tohle jednou zaplatíš, Evansová! Máš štěstí, že je sobota," odfrkla jsem si a vydala se zase na postel. Na budíku zrovna přepadla hodinová ručička na osmou hodinu a já i z pokoje slyšela odbíjení velkých hodin, které byly chloubou Bradavic. Za mého volného času jsem si ustlala postel jako každé ráno a vydala se na parapet okna. Vždy jsem na něm ráda seděla. Okno totiž mířilo přímo na pozemky, kde často pobíhali studenti Školy čar a kouzel. Vždy na mě dýchli takovou energii, co mi vystačila na zbytek dne. A také se, přesně v osm hodin a pět minut, probíhal velký černý pes. Nikdo jiný si toho asi nevšímal a já dříve nebyla výjimkou, ale tento pes byl nápadně podobný jednomu chlapci s právě stejně černými vlasy. Chlupáč vždy vběhl do lesa a když si byl jisté, že kolem něj nikdo není, přeměnil se na vysokého Blacka. Tak udělal i dnes.

„Kam civíš?" zeptala se mě Lily hned vedle ucha, já leknutím pískla a nadskočila tak, že jsem spadla s tvrdým dopadem na zadek.

„Chceš mě zabít, že jo?" lapala jsem po dechu a snažila se vynadat své kamarádce, která se smíchy div nerozbrečela. Chvilku mi zůstával naštvaný výraz, ale nakonec jsem stejně změkla a s letmým úsměvem na rtech odešla do koupelny. Dala jsem si pořádně horkou sprchu a poté si vysušila vlasy kouzlem. Stoupla jsem si před veliké zrcadlo, které bylo pýchou naší koupelničky. Ráda bych řekla, že to bylo jako dívat se na nějakou celebritu. Znáte to, když ve filmu dívka vypadá jako by se kouzlem změnila. Já kouzla použila, ale nic. Oblékla jsem se do svého připraveného oblečení, byly to jen obyčejné černé džíny a bílý svetr. Řasy mi pokryla tmavá řasenka a já mohla jít ven.

„Kde jsi byla tak dlouho? Copak máš dneska něco velkého?" zasmála se a já si uvědomila, kam dneska musím zajít. Večer jsem měla vyrazit na tu velkou čistokrevnou událost.

„Jasně ty vševědko. Jdeme jíst," zavelela jsem. Společenská místnost byla poměrně prázdná, ostatně jako každý víkend. Většina lidí si dospávala, další už byli někde venku anebo ve Velké síni. A měla jsem pravdu. Naše jídelna byla narvaná až k prasknutí. Podařilo se nám vervat se na konec nebelvírského stolu, ale stejně jsme se musely stále držet, abychom nespadly. Na talíř jsem si z jedné velké mísy nandala čokoládový croissant a nalila si z konvice bylinkový čaj.

„Co ty a Severus. Máte nějaké velké plány?" pozvedla jsem na ni obočí a významně se usmála. Dnes měli své první výročí a já věděla, co je její velký dárek. Lily nápadně zčervenala a sklonila hlavu raději ke svému jídlu.

„Moc dobře víš...jsem tak nervózní, že mám pocit, že se složím." Koukala, tak neklidně, až mě rozesmála.

„Ale no tak, to zvládneš. Nechám vám v pokoji prostor," mrkla jsem na ni a pustila jsem do jídla. Do Velké síně začaly přilétat sovy. Všem shazovaly dopisy, balíčky a všelijaké pitominky. Má krásná sovička mi také přinesla dvě malá psaníčka. Obě byla od rodičů. Dala jsem své sově napít a ona opět odlétla pryč. Oba dopisy byly kratší, tak jsem je rozbalila hned na místě a začala je zaujatě pročítat.

„Mar, vypadá to, že sem letí ještě něco." Vzhlédla jsem od dopisu a podívala se nahoru za velkou černou sovou. Držela v zobáčku velkou krabici za tmavě modrou mašli. A opravdu letěla přímo ke mně. Bílá krabice spadla na stůl rovnou na můj talíř. Ten samozřejmě hned spadl, ale nedalo se říct, že by mě to nějak vzrušovalo. Se zájmem se mi povedlo odklopit víko a já zalapala po dechu. Levá ruka mi přilétla k ústům a pravou jsem se dotkla jemné modré látky uvnitř. V krabici byly poskládané ty nejkrásnější šaty na světě. Měly široká bílá ramínka, modrý srdcovitý vršek a už na pohled obří, naducanou sukni. To vše bylo ze saténu a překryté šifonem. Nejkrásnější na tom všem však bylo lemování pod prsy.