Dark life of Sirius Black

17 - Úplněk

„Ach můj Bože. Pane Lupine, stalo se vám něco?" strachoval se náš profesor, který se skláněl nad ležícím tělem. Dál jsem u něj stál já, James a Evansová.

„Náměsíčníku," vydechl jsem roztřeseným hlasem. Obočí se mi bolestně skroutilo. Sedl jsem si k němu dolů a chytl ho za paži, „legilimens." Zavřely se mi oči a já se dostal do podvědomí mého kamaráda.

„Siriusi, co tu děláš? Už několikrát jsem ti říkal, ať to neděláš," vyjel na mě Remův hlas. Potěšilo mne, že byl naštvaný. To zní možná zvláštně, ale bylo mi jasné, že musí být v pořádku.

„Musíš se okamžitě probudit, brácho. Jakže vážně hned teď," z úst mi uteklo něco, co znělo jako uchechtnutí a zároveň bylo slyšet čiré zoufalství.

„Ty pako, já už jsem vzhůru," zasmál se. Promrkal jsem očima a dostal jsem se opět do normálního světa. Moje ruce ke mně Remuse přitiskly.

„Tohle už nedělej, jasný?" řekl jsem a praštil ho do ramene. Ublíženě na mě zamrkal a rozesmál se se mnou.

„Jste v pořádku, pane Lupine?" zeptal se Bailey a vytáhl hůlku, „lumos." Začal mávat Removi svítící hůlkou před obličejem, zatímco měl postižený chlapec světlo sledovat. Při dalších kontrolách toho, zda je v pořádku, se ve mně rozlil zase ten vztek. Cítit tu horkost v sobě bylo neskutečné a nepředstavitelné. Postavil jsem se a s hlubokými nádechy se zaměřil na tu sketu v chumlu Zmijozelu. Z hrdla se mi vydralo mé psí zavrčení. Pokoušel jsem se stále dýchat, ale vztek neustupoval. Trhnul jsem sebou, když mi někdo položil ruku na rameno.

„Siriusi?" oslovila mě zdráhavě malá blondýnka. Pořád mi však pohled mířil doprostřed davu těch v zelených kravatách. Vykročil jsem vpřed, ruka na rameni mě ovšem nenechala jít dál.

„Marlene, pusť mě, prosím," pokusil jsem se ovládnout. Nechtěl jsem jí nijak ublížit, ale ta hlodavá síla uvnitř mě začala ovládat. Nedocházelo mi, kdy se ve mně vytvořila ta agresivita. Na mysl mi stále přicházely vzpomínky na mou matku, které takovéto věci stále procházely. Stejně jako se mi vybavovaly okamžiky, kdy všichni z mé rodiny mučili nevinné. Nesnášel jsem je a tuhle kolej jakbysmet. Navíc mi bylo jasné, že z Malfoye nikdy nemůže být svatoušek.

„Ne! Nenechám tě udělat takovou pitomost. Takže se na mě okamžitě podívej, Blacku," vyštěkla, čímž mě upoutala. S mým stále vražedným pohledem jsem se stočil k ní. Její drsná maska na chvíli zmizela a znejistěla. Její zděšený výraz, který jí snad unikl nechtíc, mě nechal změknout.

„Měl bys jít za Remusem," oznámila mi chladným hlasem a lhostejně se otočila, aby došla ke skupince lidí obletujících mladého, pohmožděného vlkodlaka. Uvědomil jsem si, jak vlna tepla odchází. Když mi pohled znovu unikl k blonďatému Zmijozelovi, necítil jsem skoro nic. Opět jsem poklekl a povídal si s Remem jako všichni ostatní. Moc mi ho ale stejně nešlo vnímat. Jediné, co mi vrtalo hlavou, byl vliv Marlene, který mě okamžitě dokázal uklidnit. Sledoval jsem ji, zatímco pozorovala Rema a diskutovala mezi ním a Lily o jeho zraněních.

Z učebny nás profesor Bailey propustil a poslal na další hodinu. Jen náš vlčí přítel zůstal s ním uvnitř.

„Co to znamenalo s tím Snapem?" vyrazil na mne James hned, jak za námi bouchly dveře.
Vrhl jsem na něj nechápavý výraz.

„Potřeboval pomoc. My přece pomáháme spoustě lidem," pokusil jsem se o klidný tón.

„Ano, ale ne jemu!" křikl a máchl rukou někam za sebe.