Dark life of Sirius Black

40 - Godrikův důl 3/3

Marlene

„Ahoj, Tome. To je milé překvapení," ozval se vedle mě milý hlas. Nejdříve jsem zmateně svraštila čelo. První, co mi přišlo na mysl, bylo, že se starý muž opět dostal do jednoho ze svých "transů", v nichž se zapřemýšlel natolik, že nevnímal okolní svět. Pak ale přidal i: „Jamesi, tebe bych tu ovšem nečekal." Rychle jsem trhla hlavou nazpět a teď už viděla, ke komu to Brumbál mluví. Můj pohled hned padl na vysokou postavu zahalenou v dlouhém černém hábitu. Trochu jsem se oklepala vlnou mrazu a zděšení, která mnou projela. Pod kápí už byl vidět bledý obličej nejobávanějšího černokněžníka naší doby. Jeho rudé oči s bílou kůží kontrastovaly a díky tomu měly ještě děsivější vzezření, propichovaly nás jako oči nějaké šelmy. Jakmile jsem poté odvedla pohled ke chlapci vedle něj, okamžitě mne zasáhla vlna velmi silných pocitů a moje podvědomí vytáhlo hůlku, aby vzápětí vytvořilo velmi silný štít kolem mne i Brumbála. Hnědooký Nebelvír zareagoval vytažením své hůlky, ovšem hned byl zastaven. Voldemort odhalil své velké zuby zpod úzkých rtů, vydal něco jen vzdáleně podobného smíchu a opatrně Jamesovi sklonil ruku.

„Ale, to nebude nutné. Vidím, že máš hodně odvahy, Marlene. My si však přišli jen promluvit."

„Ty nikdy nechodíš vést dlouhé řeči, Tome. Proč se ale s námi nepodělíš o to, proč jsi zde a taky jak se ti povedlo svést tohoto hocha na zcestí." Ředitel naší školy mluvil klidně tak jako vždy. Člověk se až divil tomu, kde ten pokoj bere.

„Zeptejte se Vaší společnice, pane profesore," předběhl s odpovědí kouzelník svého pána, jenž se na něj podíval skoro až potěšeně. Se zlostí v očích se obrátil ke mně a já zareagovala jen zklamaným pohledem a pokývnutím hlavy.

„Pane Pottere, troufám si říci, že Marlene určitě není důvodem tohoto setkání."

„Ne to opravdu není. Přišel jsem pro něco, co by mělo být mé."

„Vím, o co jde. Ovšem budu Vás muset zklamat. Pan Black moc dobře věděl, proč mi ho donesl."

„Na to neměl právo a vy to moc dobře víte, pane profesore," pronesl hnědovlásek rozzuřeně a opět před sebe natáhl svou hůlku. Tentokrát mu už nikdo nezabránil.

„Myslím, že je na čase tuhle hloupost ukončit." Začal opět ten slizký muž a zopakoval chlapcovo gesto. Mířily na nás dvě hůlky, avšak čaroděj vedle mě stále stál s rukama volně kolem těla.

„Ještě není pozdě na to v pořádku odtud odejít. Toto měl být rodinný večer, ale já bych byl stále ochotný odejít, pokud oba skloníte zbraně a ztratíte se odtud. Zároveň budu ochotný zapomenout na vše, co se zde stalo, pane Pottere. Vzhledem k tomu, že jste stále nezletilý, bylo by možné dohodnout se s ministerstvem, aby vaším trestem bylo jen vyloučení ze školy. Zatím jste nenapomohl žádnému vyššímu zlu, takže být vámi, přijmu mou nabídku.

„My odtud nikam neodejdeme, Brumbále. Pokud vy nechcete, aby to skončilo špatně, okamžitě nám odevzdáte neviditelný plášť i bezovou hůlku," zahřměl černokněžník syčivým hlasem a přiblížil se i s hůlkou k nám, zesílila jsem štít, co nás chránil. Ovšem než se stačilo stát něco dalšího, rozsekl ještě jednou ticho kluk, který byl ještě včera jeden ze mně nejbližších lidí.

„Vy se pletete, pane profesore. Tohle není vyšší zlo, ale dobro. Tady jde o očištění světa. A já se už účastnil něčeho, jak byste řekl, závažnějšího," hodil na mne jeden posměšný úšklebek a já už tak nějak tušila, kam bude mířit, „pomohl jsem zabít mudlu." I když už jsem dávno čekala, co řekne, stejně to bylo, jako by mnou projel ostrý nůž. Najednou mi v hlavě začalo dunět a vše kromě toho samolibého, Potterovského obličeje zmizelo. Ochranný štít, jejž jsem stále udržovala, zmizel.