Dark life of Sirius Black

Prolog

Sirius

„Siriusi Blacku! Okamžitě za mnou!" ozval se skřípavý jekot z dolního patra naše domu. Nejdřív jsem se zvedl z postele a dokonce sáhl na kliku, ale v poslední chvíli jsem se zastavil. Dnes ne...za tou obludou dnes nepůjdeš...nebude ti stále nakazovat, co máš dělat. Vztáhl jsem ruku zpět k tělu a přešel ke stolu, abych se uklidnil. Jediná maličká věc na tom kusu nábytku pro mě dokázala udělat tolik. Sedl jsem si na židli a zasněně jsem zvedl dopis z krásného jemně smetanového papíru.

Škola čar a kouzel v Bradavicích

Vážený pane Blacku,

již tento rok jste dosáhl svých jedenáctých narozenin, a proto Vás prvního září budeme s otevřenou náručí očekávat.

Těšíme se na Vaši odpověď a doufáme, že se rozhodnete, tak jako Vaši rodiče, že u nás vystudujete a naučíte se všemu potřebnému pro další život.

Se srdečným pozdravem zástupkyně ředitele v Bradavicích

Minerva McGonagallová

Slova jsem si přečítal pořád dokola. Tenhle dopis neznamenal jen nové možnosti poznat konečně lidi, se kterými bych si mohl rozumět, ale díky němu se už nebudu muset vidět s mou pošahanou rodinou. No samozřejmě prázdniny...ale ty nějak přetrpím. Hlavní je, že....

„Siriusi, okamžitě otevři," ozval se znovu chraplavý křik, tentokrát ovšem mnohem blíž.

„Ne, matko," opáčil jsem jedovatě a dál se zahleděl na řádky dopisu.

„Nemám na to celý den, okamžitě otevři po dobrém. Nebo přijdeš o dveře," v jednu chvíli to se mnou trhlo...hlavně kvůli vzpomínce na mou poslední potyčku s matkou, která nedopadla zrovna nejlíp. Ale neustoupil jsem. Rozhodl jsem se, že tentokrát prostě neustoupím. Přešel jsem ke dveřím a zaposlouchal jsem se do hlasů za nimi. Znělo to, jakoby se snažili šeptat, moc se jim to ale nevedlo.

„Nevím, co si myslí Orione! Je to neschopné pako, co má svou vlastní hlavu a nikdy se nedokáže poučit. Za pár dní se ho konečně zbavíme, všechno se tím vyřeší"

„Máš pravdu...ve zmijozelu z něj udělají pořádného chlapa a třeba začne být i pyšný na svůj původ. Jediné čeho se teď bojím, je, že nám prvních několik měsíců, ne-li let, bude dělat ostudu." trhnutím jsem otevřel dveře a zpříma se podíval otci do očí.

„Do žádného zmijozelu mě nedostanete. A na svůj původ nikdy pyšný nebudu. Na co bych taky měl? Jste všichni odporní. Zacházíte s mudly a nečistokrevnými kouzelníky jako s kusy masa. Naše domácí skřítky týráte a nechováte k nim vůbec, ale vůbec žádnou úctu, i když toho za svůj život zvládli mnohem více dobrého než vy všichni dohromady. A ostudu? Ostudu vám budu dělat tak dlouho, jak jen to půjde. Protože pokud se mi nepovede utéct tomuhle příšernému jménu, zničím ho." začal jsem rychle a nahlas oddychovat. Tohle jsi neměl dělat Siriusi. Přistihl jsem se mluvit sám se sebou. Když jsem odehnal červené tečky, které mi rozostřily vidění, pohlédl jsem do očí mé matce. Nenašel jsem v nich žádné překvapení, zaskočení ani nic podobného. Byly chladné, rozzuřené a možná lehce pobavené. Jakmile jsem obrátil pohled k otci, očekávalo mě něco mnohem horšího. Žádné rozzuření ani pobavení, které by naznačovalo lidskost. Byly podlité temnotou a upřímnou nenávistí, zakalené oči plné chladu na chvíli odvrátil k opasku, pak jsem zahlédl vlnu vzteku, která se k němu dostavila. Na opasek rychle zapomněl a zvedl ke mně hůlku.