Dark life of Sirius Black

10 - Večírek 1/2

Sirius

Když už konečně nadešel pátek, byl jsem tak natěšený, že jsem se probudil dříve než James a dokonce dříve než Remus. A tak jsem se rozhodl klukům oplatit to, co mi provedli před dvěma týdny. Nehodlal jsem se ale opakovat, a tak jsem to zkusil po mém. Vytáhl jsem hůlku a vyčaroval velký reproduktor na stolek každého z nich. Do každého vedl kabel z mého mikrofonu, jaký jsme používali na každé z našich malých oslaviček. Pořádně jsem se nadechl zakřičel:

„Vstávat!!" to co nadcházelo, bylo prostě nepřekonatelné a já se okamžitě skácel v nezastavitelném výbuchu smíchu. Remus skoro vyskočil a spadl z postele přímo na zem. Z ní se ve chvilce zvedl a nahmatal hůlku. James měl lepší reflexy. Okamžitě otevřel oči a vzal hůlku ze stolu, tu měl u sebe prostě úplně vždycky, ale všechno mělo háček. Jeho divoké sny ho každou noc zamotaly do peřiny jako mumii a po jeho touze být co nejdříve v pozoru, kdy se vyšvihl na nohy a udělal krok, si podrazil vlastní nohy a padal šipkou přímo pod svou postel. Ještě asi minutu si snažil dostat nohy z deky a pak byl připraven úplně stejně jako Remus. Oba koukali vyděšeně do všech koutů pokoje a když si všimli mě, začali jim šlehat plameny v očích. James si konečně šáhl pro své brýle, které jen zvětšily jeho naštvané oči.

„Tohle je tvůj konec, Siriusi Blacku! Doufám, že to víš," zakřičel na mě můj brýlatý přítel a vyběhl za mnou, Remus jakbysmet.

„Tak já už asi budu muset jít," řekl jsem nervózně a vyřítil se směrem koleje. Proběhl jsem obrazem a mířil si to po schodech rovnou do Velké místnosti, kde už všichni snídali. Obřími vchodovými dveřmi jsem už ale prošel klidně a spořádaně jako slušný člověk. Usmál jsem se k profesorskému stolu, kde mi všichni úsměv oplatili. Posadil jsem se ke stolu na místo, u kterého seděla Evansová a Marlene.

„Dobré ráno," pozdravil jsem se zářivě.

„Blacku, vyklop to. Co se stalo?" začala na mě jen Evansová a zrovna ve chvíli, kdy jsem se nadechl, abych jí to řekl, se vše vysvětlilo samo. Remus a James se málem rozbili ve vchodových dveřích. A na obou dívkách naproti mně bylo vidět, že už se ptát nebudou.

„Ahoj Lily, Marlene," pousmál se na obě Remus, „Siriusi, mohl bys prosím na slovíčko?"

„Ne, myslím, že ne," ušklíbl jsem se na něj a obrátil se ke svému jídlu.

„Tichošlápku, tohle si vypiješ, jasné?" pronesl jen James a přisedl si i s Remem k nám."

„Tak jak vám pokračují přípravy?" zeptala se mě Marlene s úsměvem na rtech.

„No vlastně..." než jsem dořekl to, co jsem chtěl se mi někdo přisál na rty.

„Ahoj, čumáčku," zahvízdala hnědovláska a sedla si mi na klín, tím se jí ode mě podařilo odstrčit Jamese.

„Ahoj," pozdravil jsem ji usměvavě a otočil se jen na Marlene, abych jí to dopověděl, ale nikdo na Lilyně a jejím místě neseděl.

„Kampak koukáš, čumáčku?" uchechtla se Krystal.

„Ale nikam," odpověděl jsem jí trochu zamyšleně a pak se jí začal naplno věnovat.

„Moc se těším na dnešní večer, kdy mám přijít?" otřela se mi o nos a zase se pousmála.

„Dojdu pro tebe, neboj," políbil jsem ji a Krystal odešla za svými kamarádkami. V tom se James začal smát, vrhl jsem na něj vražedný pohled.

„Kámo, tý se musíš zbavit," zasmál se.

„Byla to výzva, mně znáš ne? Ale máš pravdu, počkám do dnešního večera, a pokud to nevyjde, hledám si někoho jiného."