Dark life of Sirius Black

32 - Past

A tvůj čas začíná....Teď." Ukázala Bellatrix na vodní hodiny a ty se všechny spustily. Z horní části se začala spouštět voda poměrně širokým proudem, díky čemuž všichni tři McKinnonovi zmokli. Marlene se okamžitě přihrnula k prvnímu sklu, za kterým se na postaršího muže stále řinula voda.

„Tati, promiň. Já to nějak vymyslím, neboj," plakala a zalykala se křehká blondýnka. Položila dlaň na skleněnou desku. Z druhé strany se na ni nalepila i dlaň pana McKinnona.

„Ne, světluško, není čas na to, něco vymýšlet. Hned rozbij sklo svého bratra a postarej se o něj."

„Tvůj otec má pravdu, vy dva se o sebe musíte pořádně postarat." Láskyplně se k rozhovoru přidala i Marlenina matka a mě se začalo svírat hrdlo. Na jednu stranu to bylo kvůli smutku a lítosti, kterou jsem za ně všechny cítil. Mně byl tento pocit známý jen od tety Andromedy, ale i představa toho, že bych měl, ztratit ji mě ničila. Navíc ztratit dva lidi, které člověk zná od malička, kteří ho vychovali, dávali mu stále dobrou noc, četli pohádky a byli s ním při každé bolístce, to jsem si nedokázal ani představit. Na druhou stranu se uvnitř mne rozvířil neskutečně silný vztek na Bellu. Na jednu z těch nejohavnějších osob u nás v rodině. Najednou se mi zatmělo před očima a jediné, co se mi ukazovalo jasně, byl obličej mé sestřenky.

„Já vás ale nesmím ztratit," vzlykla nahlas modroočka, „nevím, jak se co dělá. Nedokážu se postarat o Willa, vždyť se nedokážu postarat ani sama o sebe." Celou místností se ozýval hlasitý nářek jindy tak veselé dívky. To ale přerušil skřípavý mně velmi známý smích. Naštvaně jsem zkroutil obočí a obrátil se k původkyni toho ohavného zvuku. Natáhl jsem k ní hůlku a vyšlehl z ní červený paprsek.

„Mdloby na tebe!" křikl jsem při tom a černovlasá dívka spadla k zadní stěně místnosti. „Už by toho bylo dost." Po pronesení této ležérní věty, jsem přeběhl k blonďaté Nebelvírce a začal prohmatávat stěnu hodin. Skla byla opravdu očarovaná ochranným kouzlem, které se mělo aktivovat, jakmile by se porušila stěna kterýchkoli hodin.

„Cos to udělal?!" zmohla se na jediné dívka vedle mě. Já jí ale nedbal a začal mumlat různá rušící kouzla, která mne však jen odrazovala. Po chvíli se ke mně přidala i Marlene, díky čemuž byla naše kouzla mnohem silnější a ,světe, div se, pomáhalo to. Zrovna jsme byli u druhých hodin, v nichž byla uvězněná Marlenina matka, když se za námi ozvalo odkašlávání.

„C, c, c, tohle jsi neměl dělat, Siriusku. Víš, že když jsem rozzlobená, nebývám shovívavá."

„Ty nejsi shovívavá vůbec. Jsi jen ohavná kreatura, jako většina od nás z rodiny.."

„Takže sis radši našel mudlovskou šmejdku," přerušila mne, ale já rychle opáčil.

„Mnohem radši takhle úžasnou holku mudlovskýho původu, než být v sektě s někým, kdo zabíjí jen tak z libosti."

„Ha, ha tak teď jsi mě rozesmál. Vážně si myslíš, že se můžeš Pánovi Zla postavit? Nemůžeš být s nikým mudlovského původu, nakonec vás stejně dostane," ušklíbla se na mě zlověstně Bella. Znovu jsem se nadechl, abych něco řekl, ale za mnou se ozval slabý hlas.

„Siriusi.." pouze to vydechla plná zděšení. Rychle jsem se otočil a viděl, jak všem začíná docházet čas. Tělo desetiletého chlapce se pomalu začalo ponořovat stále níže k podlaze a ochabovalo. Dva dospělí, na druhou stranu, byli namáčknutí na průhledné hmotě a neslyšně křičeli do vody.

„To bude dobrý, Mar, neboj. Pojď na tři. Raz..." začal jsem s odpočítáváním. Má hůlka namířila přímo na vodní hodiny.

„Dva, Tři!" zvolala blondýnka a z obou z nás vypadlo zaklínadlo bombarda, které okamžitě zasáhlo obě smrtelné pasti.