Dark life of Sirius Black

36 -James

James

„No tak se mezi nás posaď, Dvanácteráku." ušklíbl sena mne Sirius a čekal, až si k nim přisednu. Pochopil jsem, že kouzlo, které na něj Pán Zla v noci seslal, už zapůsobilo a že si z mé přítomnosti v jeho sídle nic nepamatuje. Dokonce mě trochu překvapilo rychlé opuštění od blondýnky, kterou jsem se snažil tolik urazit. Místo vedle Siriuse bylo prázdno, tak jsem se chopil lavice a přeskočil ji tak jako dřív. Ze stolu, jenž krášlily hory sladkostí, jsem si vzal několik nakrájených kusů vánočky.

„Vysvětlíš mi tedy alespoň trochu, co se s tebou stalo?" zeptal se Remus. V jeho hlase nebyla znát skoro žádná zlost ani zášť. Samozřejmě, že mi nikdy nemohl odpustit, jak jsem nazval Marlene, ale vždy byl neskutečná měkkota. Nejdříve ze mě nic nevypadlo, napínal jsem je a bavilo mne sledovat jejich málem až zoufalé obličeje. Nakonec se ale přece jen dočkali odpovědi. Ze začátku to možná byla i pravda, později ale se to stalo pouhou záminkou.

„To Lily... Moc dobře víte, jak dlouho byla mojí jedinou láskou. Když se potom dala dohromady se Snapem, myslel jsem, že vyskočím z kůže. A vy jste se potom k němu přidali. K našemu největšímu nepříteli." Můj monolog byl tak srdcervoucí, že se mi snad v oku pohnula kontaktní čočka, díky které jsem se zbavil těch ohavných brýlí. Tři osoby, co společně se mnou snídali, vypadaly také, že se rozbrečí. Udělalo mi to velkou radost.

„Jamesi, to jsem nechtěla. Nejspíš za to můžu hodně i já. Hrozně se ti omlouvám," řekla mi s hřejivou lítostí v hlase blondýnka, které jsem ublížil ze všech nejvíce. Zatím. Skoro mne donutila se rozesmát, tak mé zuby co nejrychleji zkously zlatavou vánoční buchtu.

„Mar, děkuju, ale to já se omlouvám," pokusil jsem se o co nejmilejší tón a snad i o úsměv. Pohled, který na mne Sirius ze začátku házel, mne znervózňoval. Byla potřeba něco udělat a já opět moc dobře věděl co.

„Reme, i tobě se musím strašně omluvit. Ty poslední dva MĚSÍCE jste byli sami a to jsem fakt nechtěl," chytl jsem ho za rameno a to stiskl. Remus se na mě podíval se sentimentem, ze kterého jsem mu málem vyzvracel celou snídani do klína. Blondýnka, co s námi seděla, byla poněkud zmatená, ale i když bych moc chtěl, nemohl jsem prokecnout tajemství nebelvírského vlkodlaka, ne teď. Sirius začínal vypadat poněkud uvolněněji, ale bylo jasné, že jen něco takového ho nedonutí zapomenout na všechno, co jsem jim provedl, byť si nepamatuje to nejhorší.
Zbytek snídaně a vlastně i celého dne proběhl bez větších potíží. Přišel jsem si zase jako malý, středem naší zábavy byly ty stejné věci jako dřív, a to jak bruslení po Černém jezeře tak koulování se sněhovými koulemi. Celou dlouhou dobu jsem se snažil získat od nebelvírské trojky informace, po kterých Pán Zla pátral, ale jakmile už jsem začínal narážet na některé z témat, Sirius se do konverzace vložil a zastavil ji. Blonďatá mudlovská šmejdka, která s námi držela skoro každou minutu, se do žádné aktivity nijak nehrnula, stále jen seděla a pohled měla zabodnutý v knihách. Dalo by se říct, že to i chápu, přece jen před chvílí přišla o bratra.

„Už asi půjdu, kluci. Nechám vás tu o samotě," ozvala se zničehonic a my všichni se otočili. Sirius se starostlivě vydal až přímo k ní. Chytl blondýnku opatrně za rameno a sklonil, možná až moc blízko, k jejímu obličeji. Chvíli si něco šeptali, myslím, že se ji snažil přesvědčit, aby zůstala, nebo snad že půjde s ní, Marlene však pořád jen kroutila hlavou ze strany na stranu. Černovlásek se tedy na ni jen povzbudivě usmál a nechal ji odejít samotnou. Její nepřítomnost se mi dost hodila, když totiž nebyla s námi, dalo se z mých bývalých přátel vytáhnout mnohem více informací. A co já vím, jestli třeba nevědí něco, co jim ta malá šmejdka prozradila.