Dark life of Sirius Black

9 - Konec ošetřovně

Sirius

Madam Pomfreyová mě po mých velkých slibech, že budu v klidu, pustila ven. Ale zase, to by přece nebyl Sirius Black, abych byl v klidu. Když jsem po svém dlouhém pobytu na ošetřovně přišel na pokoj, kluci na mě čekali s obrovským vystřelovačem konfet. Ano sice jsme mohli používat naše hůlky, ale některé ty mudlovské vynález měly co do sebe.

„Kdo se nám to vrátil?" zařval James, který mi doslova hodil hrst konfet do obličeje. Měl jsem dokonce pocit, že jsem jednu z nich snad musel spolknout.

„Dvanácteráku, vážně?" rozesmál jsem se a ze země si taky několik barevných papírků sebral. A opakoval jeho předešlé gesto. Jakmile si je všechny odstranil z oblasti očí, vyběhl za mnou. Začali jsme pobíhat po pokoji a skákat na postelích jako malí. Sem tam jsme zaslechli nějaký ten Remusův povzdych, ale často se navzdory své silné vůli zasmál.

„Fajn, už nemůžu. Time out, prosím!" padl jsem se smíchem na svou postel a vyčerpaně se vydýchával. Pak jsem se posadil a zaměřil se na oba.

„Tak co? Kolik holek se na mě ptalo? Co všechno jste mi zatajili? A hlavně, že jste nenaplánovali uvítací party beze mě," začal jsem se vyptávat na strašně moc věcí za sebou.

„Změníš se ty někdy, Tichošlápku?" zasmál se James.

„Hele jen mu to řekněme," řekl s hraně naštvaným tónem Remus, „měl by sis je trochu zklidnit. Každý den se sem chodilo dívat tak pět holek denně a já z nich znal dohromady šest, ne-li míň," ušklíbl se můj nevinný, zjizvený kamarád.

„To víš, kamaráde," poklepal jsem na jeho rameno a otočil se na Jamese, „Co teda ta párty? Že jste ji neudělali beze mě," zakňučel jsem.

„Jasně, že ne, ale teď v pátek by to už mělo proběhnout, protože nevím jestli bysme se pak složili i na tu halloweenskou," na konci věty se James zasekl a soucitně se na mě podíval. Já jen pokroutil očima a ušklíbl se.

„Tak dobře, už můžeme začít vybírat. Je úterý...takže by se mělo ještě stihnout toho vzít dost. Ale zbývá tu ještě jeden problém," odmlčel jsem se a tajemně se na ně podíval, „pozveme i ostatní koleje?" zasmál jsem se.

„Hele, je to náš předposlední rok, klidně bych pozval všechny," odpověděl na mou otázku s nevinným úsměvem Remus. Jen jsem kývnul. Sice se mi nechtěl zvát Zmijozel, ale Rem měl pravdu, je to předposlední rok a na jednu stranu vůbec nebudu vědět, že tu někdo je.

„Fajn, pozveme všechny, ale Bellatrix sem nikdy nepřijde, jasný?" zvedl jsem prst na znak toho, že ho varuju a jestli pošle pozvánku i jí, rozbiju mu ciferník. Jen zvedl ruce v obranném gestu. Potom začal psát na pergamen.

Naši milí spolužáci,
jak jistě víte, každý rok u nás probíhá uvítací párty.
Dnes se nám trochu posunul termín, ale samozřejmě
jsme nemohli zapomenout. Tento týden v pátek vše
proběhne. Jako vždy budeme vybírat příspěvky na pití
ode dneška až do pátečního odpoledne. Jako vždy bude
ve třetím patře, levém křídlu, u druhých dveří od schodiště
krabička, do které hodíte příspěvek a vypadne vám lístek
s naším heslem. Však to znáte.
Těšíme se na vás,
D.N.T.

Když sundal pero z pergamenu, vše překontroloval a poté přejel hůlkou od shora dolů.

„Proliferate," šeptl a přidal, „misit." Pergamen se nejdříve začal ukazovat dvakrát, třikrát, čtyřikrát, a tak dále až jsme měli opravdu pořádný stoh. Po druhém kouzlu začaly vzkazy jeden po druhém mizet a bylo hotovo. Každému ve škole od čtvrtého ročníku výše by se měla někde u postele, objevit naše pozvánka. Remus byl prostě úžasný.