Dark life of Sirius Black

26 -(NE)Přátelské rozhovory

Po vyznění jména Peter jsem také utekl směrem za svými přáteli do naší věže. Po cestě mě míjeli ti více šťastní studenti, kteří neměli tu smůlu být v jídelně za našeho malého žertíku. Dívali se na mne trochu podiveně, ale většina z nich byla na mé rychlostní běhy zvyklá, tak prostě jen pokračovala dál. U obrazu mě Buclatá dáma nejdříve poměrně dlouhý čas vyslýchala, ale jakmile si uvědomila, že se prostě nedoví nač ten spěch, konečně se odklonila. Vpadl jsem dovnitř. Ve Společence bylo pouze pár lidí, ještě aby ne v tuhle dobu, navíc většina z nich je určitě na záchodcích, v koupelně nebo si plakali u profesorů. Já jen se samolibým úsměvem zamířil ke svému oblíbenému křesílku, u kterého stála pohovka hostící blondýnku, rudovlásku a černovlasého Zmijozela, ten tu nebyl zrovna vítán. Naproti nim seděl v tureckém sedu na podlaze světlovlasý vlkodlak.

„Cože jste udělali? Asi ti pořád nerozumím, Mar," prskala smíchy Lily Evansová. Takhle ohromenou jsem ji snad nikdy neviděl. Blondýnka se začervenala a uculovala se.

„No prostě jsme po celé Velké síni vypustili fialový, smrdící prášek. Mělas vidět výrazy na obličejích Belliny skupinky a sorry kluci ale," uchechtla se a pokračovala, „Jamesův pohled byl taky nezapomenutelný." Na chvíli jeho jméno bylo jako ostrý, chladný nůž vražený mezi lopatky. Projela mnou vlna rozličný pocitů od vzteku, přes nostalgii po smutek, ale nakonec vyklenula vzpomínka na jeho rozčilené oči a přišel výbuch smíchu. Ostatní jako by čekali na mou reakci, protože po mém prvním posměšném výdechu do toho všichni spadli se mnou.

„Co bych dal za to vidět Potterův obličej," zasnil se Severus a rozesmál se s námi. Vyskočil jsem na nohy a ukázal na něj, zatímco mé oči těkaly k Marlene.

„Tys to dokázala, dokázala!" mumlal jsem mezi prskáním smíchy, „rozesmála jsi Severuse Snapea." Černovlasý hubeňour se na mne poměrně zmateně podíval. Nejdřív vypadal i mírně naštvaně jako bych ho snad nějak urazil, ale pak se ušklíbl. Lily a Marlene se povedlo ho změnit natolik, bylo až fascinující pozorovat to. Občas mě napadalo, že ty dvě by možná obměkčily i Bellatrix, ale vždy to byla jen chvilka pomatení. Místo mého polemizování o tom co by kdyby, jsem položil ruku na Severusovo rameno.

„Vítej mezi námi šťastnými lidmi," uchechtl jsem se a černovlásek se při slově šťastný, otočil k rudovlasé Nebelvírce.

„Mezi šťastnými jsem už hodně dlouho," oba se na sebe usmáli a možná by se i políbili, kdyby kolem sebe neměli takové publikum. Při pohledu na ně do mě pronikl pocit úzkosti. Už tak dlouho se kolem mě neochomýtaly dívky jako dřív. A nejhorší na tom bylo to, že mi ani nevadila jejich nepřítomnost. Už několik měsíců mi stačila pouze jedna. A ta seděla právě teď přímo naproti mě samotnému. Koukl jsem na blondýnku s tím nejkrásnějším úsměvem. Došlo mi, že snad nikdy mi na blízku nebyla dívka tak dlouho bez oné aktivity.

„Tak my se na chvilku vzdálíme, ano?" probrala mne z přemýšlení Lily. Držela Snapeovu hubenou ruku a nechala se odtáhnout ven z Nebelvírské věže. S uchechtnutím jsem na ni kývl a oba to nejspíš brali jako pokyn k odchodu, ovšem něco na jejich obličeji nehrálo. Měli takový ten pohled, kdy něco chystají.

„Stejně nechápu, žes do toho šla, Mar," zasmál jsem se pro protrhnutí té zvláštní situace, která nastala po odchodu naší zamilované dvojice. Má slova upoutala i Remusovu pozornost.

„Přesně, ale jsem moc rád, žes do toho šla. V poslední době jsi nevypadala zrovna nejšťastněji," trochu smutně se pousmál, jakoby se blondýnce snažil dodat sebevědomí. Hned jsem k ní střelil pohledem, abych se ujistil, zda se jí to nějak nedotklo.